top of page
Lernen Sie die Adelsfamilien von Chodsko kennen
Fota: wikipedia.org | Archiv Region Chodsko
Die adligen Familien waren durch den Respekt vor dem Erbe ihrer Vorfahren und die Liebe zu unserem Land vereint
Wer war das Geschlecht der Colona von Fels? Adelige Familien sind eine direkte Verbindung zwischen der tschechischen Nation und ihrer eigenen Geschichte. Auch hier in Chodsko waren bedeutende Adelsfamilien tätig, die wir jedoch nicht wirklich kennen.
Jan Maxmilián hrabě z Trauttmansdorffu
(*23. květen 1584, Štýrský Hradec - † 7. červen 1650, Vídeň)
Maximilian Graf von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg byl zakladatelem rodu, který po Bílé hoře získal v Čechách rozsáhlé pozemkové vlastnictví a natrvalo se zapsal do dějin Maxmilian z TrauttmansdorffuHoršovského Týna. Byl rakouský šlechtic, významný politik a diplomat habsburské monarchie první poloviny 17. století. Od mládí se uplatňoval v diplomacii a během třicetileté války podnikl řadu cest po Evropě. Ve funkci nejvyššího hofmistra císařského dvora (1637–1650) byl prvním ministrem Ferdinanda III. a v závěru třicetileté války se podílel na uzavření vestfálského míru. Během své kariéry dosáhl hraběcího titulu a řádu Řádu zlatého rouna. V pobělohorských konfiskacích získal za výhodných podmínek rozsáhlý majetek v Čechách (Horšovský Týn), který se stal majetkovou základnou Trauttmansdorffů až do 20. století. Pocházel ze starého štýrského rodu Trauttmansdorffů, narodil se jako mladší syn Jana Bedřicha Trauttmansdorffa (1542–1614), který byl v roce 1598 povýšen do stavu svobodných pánů. Maxmilián původně sloužil v armádě jako rytmistr, v roce 1608 byl jmenován členem říšské dvorské rady, později se stal komorníkem císaře Matyáše I. a hofmistrem jeho manželky Anny. Od začátku třicetileté války se uplatňoval jako diplomat, v roce 1620 byl vyslán do Bavorska a Kolína nad Rýnem, jeho úkolem bylo také získat podporu Španělska a papeže pro další účast rakouských Habsburků ve třicetileté válce. Z pověření císaře Ferdinanda II. uzavřel v roce 1621 mír se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem. Na přelomu let 1622–1623 byl při císařově cestě na říšský sněm v Řezně uváděn již v předních pozicích doprovodu Ferdinanda II. V roce 1623 byl povýšen do říšského hraběcího stavu (1625 titul potvrzen pro České království). Získal uherský indigenát (1625) a inkolát v Čechách (1627), byl též členem tajné rady a od roku 1631 zplnomocněncem arcivévody Leopolda. Na přelomu let 1633–1634 byl pověřen jednáním s Albrechtem z Valdštejna, aby zjistil jeho záměry[4] Jako věrný stoupenec Ferdinanda II. byl v roce 1635 dekorován Řádem zlatého rouna[5], profitoval také na valdštejnských konfiskacích. Za vlády Ferdinanda III. zastával funkci císařského nejvyššího hofmistra (1637–1650), k jehož dvoru se připojil již v roce 1635. Jako císařský nejvyšší hofmistr byl v podstatě prvním ministrem habsburské monarchie a představitelem tzv. španělské strany. Od roku 1637 byl též hejtmanem ve Štýrském Hradci. Nadále se podílel na diplomatických jednáních během třicetileté války, jeho blízkým spolupracovníkem byl v té době říšský vicekancléř Ferdinand Zikmund Kurz ze Senftenau. Jako nejvlivnější osobnost u dvora Ferdinanda III. byl také patronem řady vojevůdců z bývalé Valdštejnovy armády. V závěru třicetileté války byl delegátem na mírových jednáních v Münsteru, i když ze zdravotních důvodů nebyl osobně přítomen všem rozhovorům. Trauttmansdorffovo pero, s nímž podepsal závěrečné mírové protokoly, je součástí rodinných sbírek na zámku v Horšovském Týně. Po otci byl dědicem statků v Rakousku a Štýrsku, po bitvě na Bílé hoře získal také statky v Čechách. V roce 1622 za velmi výhodných podmínek koupil panství Horšovský Týn zkonfiskované Vilémovi z Lobkovic. Horšovský Týn se jako centrum rozsáhlého panství měl stát hlavním sídlem Trauttmansdorffů a Maxmilián hned v roce 1622 vydal nový městský řád. Majetek v západních Čechách rozšířil později dalšími nákupy (Hlohová, Dolní Kamenice Z konfiskací po smrti Albrechta z Valdštejna a jeho stoupenců získal v Praze Trčkovský palác, označovaný později jako Trauttmansdorffský. Po své sestře Anně Marii, provdané Breunerové, zdědil v roce 1642 panství Větrný Jeníkov. Za složitých majetkoprávních poměrů získal pro své potomstvo v roce 1649 panství Litomyšl. V roce 1615 se oženil s Žofií (Sophie) Pálffyovou (1596–1668) z významné uherské šlechtické rodiny. Z jejich manželství pocházelo patnáct dětí.
Maxmilián z Trauttmansdorffu zemřel v roce 1650 ve Vídni, kde byl také v rodinné hrobce pohřben. Významnými pokračovateli rodu v Čechách byli synové Adam Matyáš (1617–1684) a Jan Bedřich (1619–1696), nejmladší syn Jiří Zikmund (1638-1708) byl zakladatelem štýrské rodové větve.
Maximilian Graf von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg byl zakladatelem rodu, který po Bílé hoře získal v Čechách rozsáhlé pozemkové vlastnictví a natrvalo se zapsal do dějin Maxmilian z TrauttmansdorffuHoršovského Týna. Byl rakouský šlechtic, významný politik a diplomat habsburské monarchie první poloviny 17. století. Od mládí se uplatňoval v diplomacii a během třicetileté války podnikl řadu cest po Evropě. Ve funkci nejvyššího hofmistra císařského dvora (1637–1650) byl prvním ministrem Ferdinanda III. a v závěru třicetileté války se podílel na uzavření vestfálského míru. Během své kariéry dosáhl hraběcího titulu a řádu Řádu zlatého rouna. V pobělohorských konfiskacích získal za výhodných podmínek rozsáhlý majetek v Čechách (Horšovský Týn), který se stal majetkovou základnou Trauttmansdorffů až do 20. století. Pocházel ze starého štýrského rodu Trauttmansdorffů, narodil se jako mladší syn Jana Bedřicha Trauttmansdorffa (1542–1614), který byl v roce 1598 povýšen do stavu svobodných pánů. Maxmilián původně sloužil v armádě jako rytmistr, v roce 1608 byl jmenován členem říšské dvorské rady, později se stal komorníkem císaře Matyáše I. a hofmistrem jeho manželky Anny. Od začátku třicetileté války se uplatňoval jako diplomat, v roce 1620 byl vyslán do Bavorska a Kolína nad Rýnem, jeho úkolem bylo také získat podporu Španělska a papeže pro další účast rakouských Habsburků ve třicetileté válce. Z pověření císaře Ferdinanda II. uzavřel v roce 1621 mír se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem. Na přelomu let 1622–1623 byl při císařově cestě na říšský sněm v Řezně uváděn již v předních pozicích doprovodu Ferdinanda II. V roce 1623 byl povýšen do říšského hraběcího stavu (1625 titul potvrzen pro České království). Získal uherský indigenát (1625) a inkolát v Čechách (1627), byl též členem tajné rady a od roku 1631 zplnomocněncem arcivévody Leopolda. Na přelomu let 1633–1634 byl pověřen jednáním s Albrechtem z Valdštejna, aby zjistil jeho záměry[4] Jako věrný stoupenec Ferdinanda II. byl v roce 1635 dekorován Řádem zlatého rouna[5], profitoval také na valdštejnských konfiskacích. Za vlády Ferdinanda III. zastával funkci císařského nejvyššího hofmistra (1637–1650), k jehož dvoru se připojil již v roce 1635. Jako císařský nejvyšší hofmistr byl v podstatě prvním ministrem habsburské monarchie a představitelem tzv. španělské strany. Od roku 1637 byl též hejtmanem ve Štýrském Hradci. Nadále se podílel na diplomatických jednáních během třicetileté války, jeho blízkým spolupracovníkem byl v té době říšský vicekancléř Ferdinand Zikmund Kurz ze Senftenau. Jako nejvlivnější osobnost u dvora Ferdinanda III. byl také patronem řady vojevůdců z bývalé Valdštejnovy armády. V závěru třicetileté války byl delegátem na mírových jednáních v Münsteru, i když ze zdravotních důvodů nebyl osobně přítomen všem rozhovorům. Trauttmansdorffovo pero, s nímž podepsal závěrečné mírové protokoly, je součástí rodinných sbírek na zámku v Horšovském Týně. Po otci byl dědicem statků v Rakousku a Štýrsku, po bitvě na Bílé hoře získal také statky v Čechách. V roce 1622 za velmi výhodných podmínek koupil panství Horšovský Týn zkonfiskované Vilémovi z Lobkovic. Horšovský Týn se jako centrum rozsáhlého panství měl stát hlavním sídlem Trauttmansdorffů a Maxmilián hned v roce 1622 vydal nový městský řád. Majetek v západních Čechách rozšířil později dalšími nákupy (Hlohová, Dolní Kamenice Z konfiskací po smrti Albrechta z Valdštejna a jeho stoupenců získal v Praze Trčkovský palác, označovaný později jako Trauttmansdorffský. Po své sestře Anně Marii, provdané Breunerové, zdědil v roce 1642 panství Větrný Jeníkov. Za složitých majetkoprávních poměrů získal pro své potomstvo v roce 1649 panství Litomyšl. V roce 1615 se oženil s Žofií (Sophie) Pálffyovou (1596–1668) z významné uherské šlechtické rodiny. Z jejich manželství pocházelo patnáct dětí.
Maxmilián z Trauttmansdorffu zemřel v roce 1650 ve Vídni, kde byl také v rodinné hrobce pohřben. Významnými pokračovateli rodu v Čechách byli synové Adam Matyáš (1617–1684) a Jan Bedřich (1619–1696), nejmladší syn Jiří Zikmund (1638-1708) byl zakladatelem štýrské rodové větve.
Adam Matyáš hrabě z Trauttmansdorffu
(*1617 Horšovský Týn - † 2. listopadu 1684, Horšovský Týn)
Adam Matthias Graf von Trauttmansdorff-Weinsberg. Byl česko-rakouský šlechtic, velkostatkář v Čechách a dlouholetý nejvyšší maršálek Českého království. Byl nejstarším synem hraběte Maxmiliána z Trauttmansdorffu (1584–1650) a jeho manželky Žofie Pálffyové (1596–1668). V letech 1635–1638 absolvoval kavalírskou cestu, během níž pobýval převážně v Itálii. Po návratu do vlasti vstoupil do služeb Habsburků a díky otcově vlivu získal ve věku 28 let jeden z hlavních postů ve správě Českého království, stal se nejvyšším maršálkem a tento úřad zastával až do své smrti bezmála čtyřicet let (1645–1684). Z titulu této funkce byl zároveň zemským sudím, členem sboru místodržících, byl též císařským radou. V únoru 1658 hostil týden na svém zámku v Horšovském Týně Leopolda I. na jeho cestě do Frankfurtu. Jako nejvyšší maršálek Českého království měl pak důležitou ceremoniální úlohu při volbě a korunovaci císaře ve Frankfurtu. Později ale u dvora neměl nijak velký vliv, což dokládá jeho celoživotně nenaplněná ambice získat prestižní řád Zlatého rouna. Jako nejstarší syn svého otce převzal Adam Matyáš stěžejní část rodového majetku v Čechách představovanou rozsáhlým panstvím Horšovský Týn, krátce držel Větrný Jeníkov, součástí jeho dědického podílu byl i dům v Plzni a dva paláce v Praze. Záhy po otcově úmrtí začal Adam Matyáš rozšiřovat své jmění, v roce 1651 koupil panství Grabštejn v severních Čechách. Za 130 000 zlatých přikoupil k Horšovskému Týnu velké panství Hostouň s 18 vesnicemi (1659), k Hostouni pak ještě v roce 1659 jeho manželka přikoupila statek Tasnovice. Prostřednictvím první manželky Evy Johanky ze Šternberka přibyly do majetku Trauttmansdorfů dočasně či dlouhodoběji i statky v jižních Čechách (Lnáře, Protivín). V souladu se závětí svého otce založil Adam Matyáš v Horšovském Týně kapucínský klášter (1650–1654), který se zároveň stal rodinnou hrobkou Trauttmansdorffů. První sňatek uzavřel v roce 1642 v Litomyšli s Evou Johankou ze Šternberka (1621–1674), podruhé se oženil s výrazně mladší Marií Isabelou Lobkovicovou († 1719). Ze dvou manželství měl celkem 15 dětí, nejstarší syn Rudolf Vilém (1646–1689) zdědil Horšovský Týn a byl též nejvyšším maršálkem Českého království (1685–1689) a stál u zrodu pozdější knížecí linie rodu, mladší syn Zikmund Ludvík (1651–1707) převzal statky v Rakousku a založil gleichenberskou větev, která vymřela v 19. století.
Adam Matthias Graf von Trauttmansdorff-Weinsberg. Byl česko-rakouský šlechtic, velkostatkář v Čechách a dlouholetý nejvyšší maršálek Českého království. Byl nejstarším synem hraběte Maxmiliána z Trauttmansdorffu (1584–1650) a jeho manželky Žofie Pálffyové (1596–1668). V letech 1635–1638 absolvoval kavalírskou cestu, během níž pobýval převážně v Itálii. Po návratu do vlasti vstoupil do služeb Habsburků a díky otcově vlivu získal ve věku 28 let jeden z hlavních postů ve správě Českého království, stal se nejvyšším maršálkem a tento úřad zastával až do své smrti bezmála čtyřicet let (1645–1684). Z titulu této funkce byl zároveň zemským sudím, členem sboru místodržících, byl též císařským radou. V únoru 1658 hostil týden na svém zámku v Horšovském Týně Leopolda I. na jeho cestě do Frankfurtu. Jako nejvyšší maršálek Českého království měl pak důležitou ceremoniální úlohu při volbě a korunovaci císaře ve Frankfurtu. Později ale u dvora neměl nijak velký vliv, což dokládá jeho celoživotně nenaplněná ambice získat prestižní řád Zlatého rouna. Jako nejstarší syn svého otce převzal Adam Matyáš stěžejní část rodového majetku v Čechách představovanou rozsáhlým panstvím Horšovský Týn, krátce držel Větrný Jeníkov, součástí jeho dědického podílu byl i dům v Plzni a dva paláce v Praze. Záhy po otcově úmrtí začal Adam Matyáš rozšiřovat své jmění, v roce 1651 koupil panství Grabštejn v severních Čechách. Za 130 000 zlatých přikoupil k Horšovskému Týnu velké panství Hostouň s 18 vesnicemi (1659), k Hostouni pak ještě v roce 1659 jeho manželka přikoupila statek Tasnovice. Prostřednictvím první manželky Evy Johanky ze Šternberka přibyly do majetku Trauttmansdorfů dočasně či dlouhodoběji i statky v jižních Čechách (Lnáře, Protivín). V souladu se závětí svého otce založil Adam Matyáš v Horšovském Týně kapucínský klášter (1650–1654), který se zároveň stal rodinnou hrobkou Trauttmansdorffů. První sňatek uzavřel v roce 1642 v Litomyšli s Evou Johankou ze Šternberka (1621–1674), podruhé se oženil s výrazně mladší Marií Isabelou Lobkovicovou († 1719). Ze dvou manželství měl celkem 15 dětí, nejstarší syn Rudolf Vilém (1646–1689) zdědil Horšovský Týn a byl též nejvyšším maršálkem Českého království (1685–1689) a stál u zrodu pozdější knížecí linie rodu, mladší syn Zikmund Ludvík (1651–1707) převzal statky v Rakousku a založil gleichenberskou větev, která vymřela v 19. století.
Princezna z Trauttmansdorffu
(*1818 - † úmrtí neznámé)
Eine Fürstin Trauttmannsdorff. Další podrobnosti nejsou známy.
Eine Fürstin Trauttmannsdorff. Další podrobnosti nejsou známy.
Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu
(*23. listopadu 1634 – † 2. listopadu 1696, Klenčí pod Čerchovem)
Byl český šlechtic a podnikatel německé národnosti, pocházející z rodu Lamingerů z Albenreuthu. Byl nejmladší ze čtyř dětí Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu, který přestoupil ke katolické víře a v rámci pobělohorských konfiskací získal vládu nad Chodskem. V roce 1660 se Wolf po soudním procesu o dědictví stal pánem na domažlickém hradě, od roku 1676 sídlil na barokním zámku v Trhanově. V roce 1674 se oženil s Kateřinou Polyxenou, rozenou Popelovou z Lobkowicz († 5. února 1709), vdovou po prezidentu české komory Aleši Ferdinandu Wratislavovi z Mitrowicz († 1669), s níž měl tři děti. Lamingen patřil k průkopníkům průmyslové výroby v Čechách, vlastnil sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Jako pracovní síly využíval také místní Chody, kteří mu však odpírali robotní povinnost s poukazem na stará královská privilegia. Nevoli vzbuzovalo také zabírání zemědělské půdy, kácení lesů, panský monopol na výčep piva, zvyšování daní a usazování německých kolonistů. Roku 1692 vypuklo proti Lamingenovi chodské povstání, po jeho potlačení byl Jan Kozina popraven 28. listopadu 1695 v Plzni. Necelý rok nato zemřel Lamingen při hostině na mrtvici, je pohřben v kryptě kostela svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem. Pod jménem Lomikar je hlavní zápornou postavou románu Aloise Jiráska Psohlavci. Jeho děj vychází z legendy, podle které Jan Kozina při popravě vyzval Lomikara „do roka a do dne“ na boží soud. Tento příběh jako první zapsal roku 1799 Ernst Papstmann. Na Trhanovsku se dlouho udržely zkazky o tom, že Lomikarův duch v noci straší v podobě bezhlavého jezdce.
Byl český šlechtic a podnikatel německé národnosti, pocházející z rodu Lamingerů z Albenreuthu. Byl nejmladší ze čtyř dětí Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu, který přestoupil ke katolické víře a v rámci pobělohorských konfiskací získal vládu nad Chodskem. V roce 1660 se Wolf po soudním procesu o dědictví stal pánem na domažlickém hradě, od roku 1676 sídlil na barokním zámku v Trhanově. V roce 1674 se oženil s Kateřinou Polyxenou, rozenou Popelovou z Lobkowicz († 5. února 1709), vdovou po prezidentu české komory Aleši Ferdinandu Wratislavovi z Mitrowicz († 1669), s níž měl tři děti. Lamingen patřil k průkopníkům průmyslové výroby v Čechách, vlastnil sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Jako pracovní síly využíval také místní Chody, kteří mu však odpírali robotní povinnost s poukazem na stará královská privilegia. Nevoli vzbuzovalo také zabírání zemědělské půdy, kácení lesů, panský monopol na výčep piva, zvyšování daní a usazování německých kolonistů. Roku 1692 vypuklo proti Lamingenovi chodské povstání, po jeho potlačení byl Jan Kozina popraven 28. listopadu 1695 v Plzni. Necelý rok nato zemřel Lamingen při hostině na mrtvici, je pohřben v kryptě kostela svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem. Pod jménem Lomikar je hlavní zápornou postavou románu Aloise Jiráska Psohlavci. Jeho děj vychází z legendy, podle které Jan Kozina při popravě vyzval Lomikara „do roka a do dne“ na boží soud. Tento příběh jako první zapsal roku 1799 Ernst Papstmann. Na Trhanovsku se dlouho udržely zkazky o tom, že Lomikarův duch v noci straší v podobě bezhlavého jezdce.
Kateřina Polyxena Popelová z Lobkowicz
(*1650 –† 5. února 1709)
Choť Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu, zvaného Lomikar s nímž měla tři děti.děti. Sňatek byl v roce sňatek: 1676). Jedna z nich se jmenovala Marie Anna Lamingerová z Albenreuthu. Vdova po prezidentu české komory Aleši Ferdinandu Wratislavovi z Mitrowicz († 1669). Za rodiče měla Františka Viléma Popela z Lobkowicz. Příbuzní byl Václav Michael Bruntálský z Vrbna (vnuk).
Choť Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu, zvaného Lomikar s nímž měla tři děti.děti. Sňatek byl v roce sňatek: 1676). Jedna z nich se jmenovala Marie Anna Lamingerová z Albenreuthu. Vdova po prezidentu české komory Aleši Ferdinandu Wratislavovi z Mitrowicz († 1669). Za rodiče měla Františka Viléma Popela z Lobkowicz. Příbuzní byl Václav Michael Bruntálský z Vrbna (vnuk).
Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic
(*15. srpna 1568 – † 16. června 1628, Vídeň)
Byl první kníže z Lobkovic, první vladař domu lobkovického (1624–1628), nejvyšší kancléř (1599–1628), český šlechtic a politik. Narodil se jako syn dvorského maršálka a pozdějšího nejvyššího hofmistra Ladislava Popela z Lobkovic. Po studiích na jezuitské akademii při pražském Klementinu u na jezuitské univerzitě v Ingolstadtu podnikl kavalírskou cestu po Evropě, spojenou s několika studijními pobyty v Itálii. Po návratu byl v roce 1591 jmenován říšským dvorským radou a roku 1599 převzal úřad nejvyššího kancléře Království českého, v němž setrval i za dalších panovníků, Matyáše a Ferdinanda II., až do své smrti. U dvora Rudolfa II. náležel ke katolické španělské straně. Odmítl podepsat Majestát, který schvaloval svobodu vyznání podle České konfese. V roce 1619, během stavovského povstání, byl zahrnut mezi osoby, které čeští stavové vypověděli ze země. Do stavu říšských knížat byl povýšen v roce 1623, v následujícím roce obdržel i český knížecí stav a titul vladař domu lobkovického. V roce 1617 prosazoval volbu Ferdinanda II. za českého krále a španělský vyslanec přislíbil mu přijetí do výlučného řádu Zlatého rouna. V červenci 1618 přikázal král z Madridu vyslanci Oñatovi, aby potají sdělil Lobkovicovi a baronovi z Eggenberka, že budou poctěni řádem Zlatého rouna. Vyslanec k návrhu poznamenává, že je mu známa marnivost obou pánů a poněvadž v Německu se nic neutají, lze počítat s tím, že jiní pánové těžce ponesou, že byli předstiženi. V srpnu 1620 byl také Lobkovicovi odznak řádu předán. Za manželku vzal si 13. listopadu 1603 Polyxenu z Pernštejna, vdovu po Vilémovi z Rožmberka, která mu přinesla Roudnici a veliké jmění. Sňatek mezi manželi byl spíše sňatkem z rozumu. Ale i přes to mezi nimi vzniklo silné citové pouto. To lze doložit z korespondence mezi manžely. Pár stál v centru společnosti v pobělohorské době. Oba manželé trpěli vážnými chorobami. Zdeněk Vojtěch z Lobkovic epilepsií a ledvinovými kameny. Polyxena z Pernštejna měla příznaky melancholie. Jejich jediný syn byl Václav Eusebius Popel z Lobkovic. Přičinil se o obnovení františkánského kostela Panny Marie Sněžné, vydrancovaného Pražany za vpádu pasovských a v roce 1615 založil kapucínský klášter v Roudnici. Zemřel 16. června 1628 ve Vídni a pohřben je společně s Polyxenou v rodové hrobce při klášteře kapucínů v Roudnici.
Byl první kníže z Lobkovic, první vladař domu lobkovického (1624–1628), nejvyšší kancléř (1599–1628), český šlechtic a politik. Narodil se jako syn dvorského maršálka a pozdějšího nejvyššího hofmistra Ladislava Popela z Lobkovic. Po studiích na jezuitské akademii při pražském Klementinu u na jezuitské univerzitě v Ingolstadtu podnikl kavalírskou cestu po Evropě, spojenou s několika studijními pobyty v Itálii. Po návratu byl v roce 1591 jmenován říšským dvorským radou a roku 1599 převzal úřad nejvyššího kancléře Království českého, v němž setrval i za dalších panovníků, Matyáše a Ferdinanda II., až do své smrti. U dvora Rudolfa II. náležel ke katolické španělské straně. Odmítl podepsat Majestát, který schvaloval svobodu vyznání podle České konfese. V roce 1619, během stavovského povstání, byl zahrnut mezi osoby, které čeští stavové vypověděli ze země. Do stavu říšských knížat byl povýšen v roce 1623, v následujícím roce obdržel i český knížecí stav a titul vladař domu lobkovického. V roce 1617 prosazoval volbu Ferdinanda II. za českého krále a španělský vyslanec přislíbil mu přijetí do výlučného řádu Zlatého rouna. V červenci 1618 přikázal král z Madridu vyslanci Oñatovi, aby potají sdělil Lobkovicovi a baronovi z Eggenberka, že budou poctěni řádem Zlatého rouna. Vyslanec k návrhu poznamenává, že je mu známa marnivost obou pánů a poněvadž v Německu se nic neutají, lze počítat s tím, že jiní pánové těžce ponesou, že byli předstiženi. V srpnu 1620 byl také Lobkovicovi odznak řádu předán. Za manželku vzal si 13. listopadu 1603 Polyxenu z Pernštejna, vdovu po Vilémovi z Rožmberka, která mu přinesla Roudnici a veliké jmění. Sňatek mezi manželi byl spíše sňatkem z rozumu. Ale i přes to mezi nimi vzniklo silné citové pouto. To lze doložit z korespondence mezi manžely. Pár stál v centru společnosti v pobělohorské době. Oba manželé trpěli vážnými chorobami. Zdeněk Vojtěch z Lobkovic epilepsií a ledvinovými kameny. Polyxena z Pernštejna měla příznaky melancholie. Jejich jediný syn byl Václav Eusebius Popel z Lobkovic. Přičinil se o obnovení františkánského kostela Panny Marie Sněžné, vydrancovaného Pražany za vpádu pasovských a v roce 1615 založil kapucínský klášter v Roudnici. Zemřel 16. června 1628 ve Vídni a pohřben je společně s Polyxenou v rodové hrobce při klášteře kapucínů v Roudnici.
Polyxena z Lobkowicz
(*1566 – 24. května † 1642, Praha)
Polyxena z Lobkovic, předtím z Rožmberka, rozená z Pernštejna byla česká šlechtična z rodu Pernštejnů. Její oficiální jméno v době přijímání knížecího titulu znělo „Polyxena z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Roudnici". Při narození dostala španělské jméno Polisena Pernstein. Významná šlechtična, politicky aktivní, nábožensky zapálená a hospodářsky úspěšná žena na pomezí mezi renesancí a barokem. Byla manželkou dvou velice významných mužů své doby, nikdy se jimi ale nenechala zastínit. Současníci o ní hovořili jako o ženě, která překonávala všechny ostatní urozené dámy v království českém. Politicky aktivní, česká šlechtična a stylizovaná princezna z Lobkowiczů . Svým spojením se španělským vyslancem během protireformace v Čechách po roce 1618 sehrála důležitou roli jako spojka mezi českými šlechtickými rody a císařským dvorem ve Vídni. Její oficiální jméno v době přijímání knížecího titulu znělo „Polyxena z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Roudnici".
Narodila se jako devátý potomek dvorního štolby Vratislava II. z Pernštejna řečeného „Nádherný“ (1530–1582), a jeho manželky Marie Manrique de Lara y Mendoza (1534 – 16. únor 1608). Otec Polyxeny Vratislav II. z Pernštejna pocházel z rodiny Jana IV. z Pernštejna a Hedviky ze Šelmberku. Několik měsíců po narození Polyxeny, byl její otec jmenován nejvyšším kancléřem Království českého a tento zemský úřad si udržel až do své smrti v roce 1582. Jeho dvorská kariéra byla znamenitá - z původní pozice komorníka a dvorního štolby se vypracoval na nejvyšší úřad v Českém království a stal se později i držitelem Řádu zlatého rouna. Matka Polyxeny byla španělská šlechtična ze starého rodu Hurtado de Mendoza, jež se mísila s krví kastilského královského rodu. Před příchodem do Čech byla dvorní dáma na dvoře španělských Habsburků. Na dvoře se Maria Manrique seznámila i s mladší sestrou své paní - Janou Španělskou (1535–1573), tetou Rudolfa II., která ji byla věkově bližší. Toto mladá žena, díky svému přátelství s Ignácem z Loyoly (1491–1556), ovlivní pozdější Mariinu náklonnost k jezuitskému řádu, což se promítne ve striktní katolické výchově Polyxeny a jejích sourozenců. Vratislav trávil mnoho času na cestách a u dvora ve Vídni, nechával manželku samotnou, ta nezvládala vedení domácnosti, kde se míchalo služebnictvo české a španělské. Problémem pro Marii byla čeština. Jazyková bariéra v komunikaci se služebnictvem i českou aristokracií stěžuje správu panství. Kupuje si drahé knihy, které si nechává dovážet přímo ze zemí Koruny španělské. Utrácí za nákladné šaty od španělských krejčí z bohatě zdobených a těžkých látek z důvodu reprezentace. Již v roce 1560 v důsledku špatného hospodaření Vratislava a jeho náročné ženy přišli o téměř všechen majetek. Přišli o panství Třebíčské a Židlochovické. Ačkoliv oba jeho bratři předčasně zemřeli (Jaroslav ve dvaatřiceti a Vojtěch v devětadvaceti) a on získal jejich podíly, přesto to nestačilo. V roce 1565 musel nechat zastavit rodinné stříbro a šperky u vídeňských židů. Žijí v podnájmu na zámku v Litomyšli. V roce 1567 získal Vratislav od císaře prodloužení nájemní smlouvy na užívání panství Litomyšl na dalších dvacet let, což zaručilo, že je věřitelé nemohli vystěhovat. Vratislav byl první obětí fenoménu tzv.“nepřítomného statkářství“. Statky (myšleno veškerý majetek, nikoliv jen zemědělský) začínaly být opuštěny svými majiteli a spravovali je cizí lidé – správci. „Během jedné generace se ze šikovných a užitečných feudálních hospodářů stala dobře vychovaná, ale docela neužitečná kasta povalečů u dvora“ Henrik Willem Van Loon, Dějiny lidstva . Roku 1587 se jedenadvacetiletá Polyxena provdala za Viléma z Rožmberka, jenž tehdy zastával úřad nejvyššího purkrabí a byl asi o třicet let starší. Stala se jeho čtvrtou a poslední manželkou. Díky manželství se vznešeným a bohatým Rožmberkem mohla zažívat „přerod z bystré a krásné dívky v pozoruhodnou, cílevědomou dámu, oplývající šarmem a společenskou ctižádostí“[2] a také si užívat bohatství, kterým podporovala své chudé pernštejnské příbuzné. I toto čtvrté Rožmberkovo manželství zůstalo bezdětné a nepřineslo Vilémovi tolik očekávaného dědice. Již v době své nemoci se však Vilém staral o další Polyxenino zabezpečení a postoupil jí k doživotnímu užívání výnosné roudnické panství. Po Vilémově smrti v roce 1592 získala mladá vdova vyrovnáním se švagrem Petrem Vokem Roudnici nad Labem do dědičné držby. Polyxena požívala úcty, respektu a vážnosti nejvyšší společnosti. Karel starší ze Žerotína jí v dopise napsal, že „jakž místem, tak i smyslem všecky jiné paní v Čechách předcházeti ráčí“. Roku 1597 při obléhání pevnosti Rábu v Uhrách zemřel její bratr a císařský generál Jan V. z Pernštejna, když mu koule z tureckého děla utrhla hlavu a levou paži i s ramenem. Jan po sobě zanechal tři děti – Annu, Frebonii a Vratislava Eusebia. Polyxena, jejich teta, se po pár letech stala jejich poručnicí a hospodařila tak nejen v Roudnici, ale velmi úspěšně i na pernštejnském panství Litomyšl.
Druhé manželství uzavřela 23. listopadu 1603 s nejvyšším kancléřem Zdeňkem Popelem z Lobkovic, který nebyl příliš majetný, ale byl vzdělaným a uznávaným politikem a hlavou české katolické šlechty. Roku 1609 se Polyxeně po dlouholetém období neplodnosti narodil jediný syn Václav Eusebius Popel z Lobkovic, předek všech současných příslušníků rodu Lobkoviců. Zdeněk Popel z Lobkovic nepodepsal Rudolfův majestát a společně s manželkou byl nadšeným příznivcem volby Ferdinanda Štýrského. Polyxena poskytla ve svém pražském domě azyl i Slavatovi a Martinicovi, obětem pražské defenestrace. Pomáhala finančně manželkám účastníků odboje a vyhnancům. Po porážce stavovského povstání Polyxena z Lobkovic skupovala levná panství zkonfiskovaná jeho účastníkům. Podařilo se jí nakoupit s manželovým svolením statky za 350 tisíc zlatých. Věrná katolička roku 1628 (v roce manželovy smrti) věnovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka, kterou její matka dostala jako svatební dar od své matky při sňatku do Čech. Podporovala jezuity, kapucíny, františkány a karmelitány. Premonstrátům věnovala stříbrnou sochu svatého Norberta, jezuitům zahradu a v Roudnici založila kapucínský klášter a v přilehlém kostele svatého Václava rodinnou hrobku. Polyxenina katolická víra vyvolala protireformační působení na jejích statcích. Potlačila povstání na panství Litomyšl, kde byl poddanými zbit a vyhnán katolický děkan, a stejně tak i v Roudnici, kde byly zabrány katolické kostely a vyhlášena náboženská svoboda. Na panství Vysoký Chlumec, kde údajně působili i kalvínští kněží, povolala Polyxena proti kacířům jezuitské misie. Zemřela ve věku 76 let a je pochována společně s manželem v rodinné hrobce kostela svatého Václava v Roudnici nad Labem.
Polyxena z Lobkovic, předtím z Rožmberka, rozená z Pernštejna byla česká šlechtična z rodu Pernštejnů. Její oficiální jméno v době přijímání knížecího titulu znělo „Polyxena z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Roudnici". Při narození dostala španělské jméno Polisena Pernstein. Významná šlechtična, politicky aktivní, nábožensky zapálená a hospodářsky úspěšná žena na pomezí mezi renesancí a barokem. Byla manželkou dvou velice významných mužů své doby, nikdy se jimi ale nenechala zastínit. Současníci o ní hovořili jako o ženě, která překonávala všechny ostatní urozené dámy v království českém. Politicky aktivní, česká šlechtična a stylizovaná princezna z Lobkowiczů . Svým spojením se španělským vyslancem během protireformace v Čechách po roce 1618 sehrála důležitou roli jako spojka mezi českými šlechtickými rody a císařským dvorem ve Vídni. Její oficiální jméno v době přijímání knížecího titulu znělo „Polyxena z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Roudnici".
Narodila se jako devátý potomek dvorního štolby Vratislava II. z Pernštejna řečeného „Nádherný“ (1530–1582), a jeho manželky Marie Manrique de Lara y Mendoza (1534 – 16. únor 1608). Otec Polyxeny Vratislav II. z Pernštejna pocházel z rodiny Jana IV. z Pernštejna a Hedviky ze Šelmberku. Několik měsíců po narození Polyxeny, byl její otec jmenován nejvyšším kancléřem Království českého a tento zemský úřad si udržel až do své smrti v roce 1582. Jeho dvorská kariéra byla znamenitá - z původní pozice komorníka a dvorního štolby se vypracoval na nejvyšší úřad v Českém království a stal se později i držitelem Řádu zlatého rouna. Matka Polyxeny byla španělská šlechtična ze starého rodu Hurtado de Mendoza, jež se mísila s krví kastilského královského rodu. Před příchodem do Čech byla dvorní dáma na dvoře španělských Habsburků. Na dvoře se Maria Manrique seznámila i s mladší sestrou své paní - Janou Španělskou (1535–1573), tetou Rudolfa II., která ji byla věkově bližší. Toto mladá žena, díky svému přátelství s Ignácem z Loyoly (1491–1556), ovlivní pozdější Mariinu náklonnost k jezuitskému řádu, což se promítne ve striktní katolické výchově Polyxeny a jejích sourozenců. Vratislav trávil mnoho času na cestách a u dvora ve Vídni, nechával manželku samotnou, ta nezvládala vedení domácnosti, kde se míchalo služebnictvo české a španělské. Problémem pro Marii byla čeština. Jazyková bariéra v komunikaci se služebnictvem i českou aristokracií stěžuje správu panství. Kupuje si drahé knihy, které si nechává dovážet přímo ze zemí Koruny španělské. Utrácí za nákladné šaty od španělských krejčí z bohatě zdobených a těžkých látek z důvodu reprezentace. Již v roce 1560 v důsledku špatného hospodaření Vratislava a jeho náročné ženy přišli o téměř všechen majetek. Přišli o panství Třebíčské a Židlochovické. Ačkoliv oba jeho bratři předčasně zemřeli (Jaroslav ve dvaatřiceti a Vojtěch v devětadvaceti) a on získal jejich podíly, přesto to nestačilo. V roce 1565 musel nechat zastavit rodinné stříbro a šperky u vídeňských židů. Žijí v podnájmu na zámku v Litomyšli. V roce 1567 získal Vratislav od císaře prodloužení nájemní smlouvy na užívání panství Litomyšl na dalších dvacet let, což zaručilo, že je věřitelé nemohli vystěhovat. Vratislav byl první obětí fenoménu tzv.“nepřítomného statkářství“. Statky (myšleno veškerý majetek, nikoliv jen zemědělský) začínaly být opuštěny svými majiteli a spravovali je cizí lidé – správci. „Během jedné generace se ze šikovných a užitečných feudálních hospodářů stala dobře vychovaná, ale docela neužitečná kasta povalečů u dvora“ Henrik Willem Van Loon, Dějiny lidstva . Roku 1587 se jedenadvacetiletá Polyxena provdala za Viléma z Rožmberka, jenž tehdy zastával úřad nejvyššího purkrabí a byl asi o třicet let starší. Stala se jeho čtvrtou a poslední manželkou. Díky manželství se vznešeným a bohatým Rožmberkem mohla zažívat „přerod z bystré a krásné dívky v pozoruhodnou, cílevědomou dámu, oplývající šarmem a společenskou ctižádostí“[2] a také si užívat bohatství, kterým podporovala své chudé pernštejnské příbuzné. I toto čtvrté Rožmberkovo manželství zůstalo bezdětné a nepřineslo Vilémovi tolik očekávaného dědice. Již v době své nemoci se však Vilém staral o další Polyxenino zabezpečení a postoupil jí k doživotnímu užívání výnosné roudnické panství. Po Vilémově smrti v roce 1592 získala mladá vdova vyrovnáním se švagrem Petrem Vokem Roudnici nad Labem do dědičné držby. Polyxena požívala úcty, respektu a vážnosti nejvyšší společnosti. Karel starší ze Žerotína jí v dopise napsal, že „jakž místem, tak i smyslem všecky jiné paní v Čechách předcházeti ráčí“. Roku 1597 při obléhání pevnosti Rábu v Uhrách zemřel její bratr a císařský generál Jan V. z Pernštejna, když mu koule z tureckého děla utrhla hlavu a levou paži i s ramenem. Jan po sobě zanechal tři děti – Annu, Frebonii a Vratislava Eusebia. Polyxena, jejich teta, se po pár letech stala jejich poručnicí a hospodařila tak nejen v Roudnici, ale velmi úspěšně i na pernštejnském panství Litomyšl.
Druhé manželství uzavřela 23. listopadu 1603 s nejvyšším kancléřem Zdeňkem Popelem z Lobkovic, který nebyl příliš majetný, ale byl vzdělaným a uznávaným politikem a hlavou české katolické šlechty. Roku 1609 se Polyxeně po dlouholetém období neplodnosti narodil jediný syn Václav Eusebius Popel z Lobkovic, předek všech současných příslušníků rodu Lobkoviců. Zdeněk Popel z Lobkovic nepodepsal Rudolfův majestát a společně s manželkou byl nadšeným příznivcem volby Ferdinanda Štýrského. Polyxena poskytla ve svém pražském domě azyl i Slavatovi a Martinicovi, obětem pražské defenestrace. Pomáhala finančně manželkám účastníků odboje a vyhnancům. Po porážce stavovského povstání Polyxena z Lobkovic skupovala levná panství zkonfiskovaná jeho účastníkům. Podařilo se jí nakoupit s manželovým svolením statky za 350 tisíc zlatých. Věrná katolička roku 1628 (v roce manželovy smrti) věnovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka, kterou její matka dostala jako svatební dar od své matky při sňatku do Čech. Podporovala jezuity, kapucíny, františkány a karmelitány. Premonstrátům věnovala stříbrnou sochu svatého Norberta, jezuitům zahradu a v Roudnici založila kapucínský klášter a v přilehlém kostele svatého Václava rodinnou hrobku. Polyxenina katolická víra vyvolala protireformační působení na jejích statcích. Potlačila povstání na panství Litomyšl, kde byl poddanými zbit a vyhnán katolický děkan, a stejně tak i v Roudnici, kde byly zabrány katolické kostely a vyhlášena náboženská svoboda. Na panství Vysoký Chlumec, kde údajně působili i kalvínští kněží, povolala Polyxena proti kacířům jezuitské misie. Zemřela ve věku 76 let a je pochována společně s manželem v rodinné hrobce kostela svatého Václava v Roudnici nad Labem.
Tomáš Zacheus hrabě Černín z Chudenic
(*1660 Vídeň – † 14. února 1700, Vídeň)
Byl český šlechtic, politik a mecenáš ze šlechtického rodu Černínů. Zastával funkce ve správě Českého království, ale nedosáhl významu svého staršího bratra nejvyššího purkrabího Heřmana Jakuba, více se uplatnil jako zadavatel uměleckých zakázek na svých panstvích, především ve Lnářích, kde založil augustiniánský klášter. Byl také iniciátorem stavby dnes již neexistujícího Černínského paláce ve Vídni.
Byl český šlechtic, politik a mecenáš ze šlechtického rodu Černínů. Zastával funkce ve správě Českého království, ale nedosáhl významu svého staršího bratra nejvyššího purkrabího Heřmana Jakuba, více se uplatnil jako zadavatel uměleckých zakázek na svých panstvích, především ve Lnářích, kde založil augustiniánský klášter. Byl také iniciátorem stavby dnes již neexistujícího Černínského paláce ve Vídni.
Heřman Václav Černín z Chudenic
(*24. července 1576, Nedrahovice– † 7. března 1651, Praha)
Též zvaný Tureček (německy Herman Graf Czernin von und zu Chudenitz). Byl český šlechtic a císařský vyslanec z rodu Černínů z Chudenic, od roku 1607 (resp. 1610) v panském stavu a od roku 1627 v hraběcím. Za vlády císaře Rudolfa II. byl komořím nad stříbrem (stříbrníkem), od roku 1616 komořím arcivévody Ferdinanda, císařským radou a hejtmanem Starého Města pražského, od roku 1629 byl hejtmanem Litoměřického kraje.[9] V letech 1598–1599 podnikl se se svým švagrem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic (1564–1621) cestu do Svaté země a Egypta, následně byl letech 1616–1617 a 1644–1645 císařským vyslancem k tureckému sultánovi. Od roku 1645 byl místodržícím v Českém království. Zastával nejvyšší zemské úřady – postupně byl nejvyšším dvorským sudím, nejvyšším zemským sudím, nejvyšším zemským komorníkem a v roce 1651 nakonec nejvyšším hofmistrem Českého království. Po bitvě na Bílé hoře patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechticům v Českém království. V roce 1598 se dvaadvacetiletý Heřman vydal se svým švagrem, Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic (1564–1621), na cestu do Svaté země. Přes Innsbruck, Brixen a Alpy přicestovali do Itálie, kde strávili téměř tři měsíce v Benátkách. 12. července 1598 se nalodili a odpluli na Kypr, kde se zdrželi další měsíc. V září 1598 zahájili konečně cestu po souši do Jeruzaléma. Tam se zdrželi asi dva týdny a 16. září 1598 byli pasován na rytíře Božího hrobu. Navštívili také Betlém, Jericho a Nazaret. Dále pokračovali přes Sinajský poloostrov do Egypta, kde je hostil francouzský konzul v Káhiře. Během putování vystoupali také na horu Sinaj (Oreb). V prosinci 1598 byli zpět v Benátkách, kde se jejich další osudy rozdělily. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic pokračoval domů, zatímco Heřman Černín zamířil ještě do Španělska. S doporučením od knížecí rodiny Gonzagů se připojil k výpravě, která vezla španělskému králi Filipovi III. (králem 1598–1621) nevěstu Markétu Rakouskou. Heřman Černín z Chudenic byl 1. února 1600 jmenován v císařově osobní komoře stříbrníkem a později stolníkem. Jeho švagr Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl ve stejné době jmenován nejvyšším stříbrníkem (nebo nejvyšším stolníkem)[8] a navíc byl v roce 1603 přijat do českého panského stavu. Kariéra Heřmana Černína se tak rychle nevyvíjela, což tohoto ambiciózního a cílevědomého muže trápilo a snažil se za každou cenu svému švagrovi vyrovnat. Stejně jako Kryštof Harant, vydal i Heřman cestopis, ale stále zůstával ve stínu schopného, vysoce kulturně vzdělaného, společenského a hudebně a literárně nadaného manžela své sestry. Velkou naději vkládal Heřman Černín do výhodného sňatku s Marií Annou Čáslavovou († 1624), rozenou Svárovcovou z Oseka, vdovou po Karlu Kokořovcovi z Kokořova. V roce 1606 byl jmenován nejvyšším královským lovčím. Později zastával lukrativní úřad vrchního hejtmana na komorních panstvích Brandýs nad Labem, Přerov, Lysá nad Labem, Benátky nad Jizerou a Pardubice. Dne 13. května 1607 byl Heřman Černín z Chudenic konečně přijat do panského stavu, ale vytoužená příslušnost k tomuto stavu mu nakonec byla oficiálně přiznána až roku 1610. V roce 1613 (nebo 1616) byl císařem Matyášem ustanoven hejtmanem Starého Města pražského. V roce 1616 byl jmenován komorníkem arciknížete Ferdinanda.
V roce 1616 se mu konečně naskytla velká životní příležitost, když vedl stopadesátičlenné (nebo čtyřsetčlenné)poselstvo císaře Matyáše k tureckému sultánovi Ahmedu I. (sultánem 1603–1617). Mise měla odstranit nejasnosti ve výkladu několika bodů žitvatarocké mírové smlouvy, která byla podepsána v roce 1606 po patnáctileté válce proti Turkům a stvrzovala dvacetileté příměří na uherském bojišti. Cesta trvala od počátku května do počátku září 1616 a vedla z Vídně po Dunaji přes Prešpurk, Komárno, Ostřihom, Budín do Bělehradu. Dále po souši přes Temešvár, Sofii a Adrianopolis do tureckého hlavního města. Tato diplomatická mise do Istanbulu byla úspěšná, což později ocenil i sám císař při osobní audienci v únoru 1618. Poselstvo strávilo v Turecku rok a Heřman Černín si dle historických pramenů bohatě užíval slastí života na sultánově dvoře. Často prý v Istanbulu navštěvoval nejen tamní lázně, ale také nevěstince. Zpáteční cesta trvala od konce července do poloviny listopadu 1617, kdy dorazili do Vídně. Během stavovského povstání zůstal katolík Heřman Černín věrný císaři a musel proto odejít z Čech. Zpět se vrátil v řadách vítězného císařského vojska roku 1620. Zúčastnil se bitvy na Bílé hoře. Jako císařský hejtman Starého Města pražského dohlížel v roce 1621 na popravu českých pánů na Staroměstském náměstí, kdy se mezi popravenými ocitl jak jeho bratr Diviš Černín z Chudenic, jako jediný odsouzený katolík, tak i bývalý švagr a druh na cestách Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Při popravě bratra však opustil tribunu. Po roce 1621 začal Heřman Černín výhodně skupovat konfiskovaný majetek zabavený protestantské šlechtě a také jeho další kariéra u dvora se vyvíjela víc než slibně. Císař na svého věrného poddaného nezapomněl a roku 1623 ho povýšil nejprve do stavu říšských svobodných pánů a roku 1627 jemu a bratrovi Humprechtovi udělil titul hraběte. Dal mu také svolení patřičně upravit rodový erb. Heřman se stal navíc přísedícím zemského soudu a od roku 1625 velitelem polní zásobárny císařského vojska, vedeného Albrechtem z Valdštejna, s nímž se velmi sblížil. Heřman Černín zatím dále postupoval po žebříčku vytoužených hodností a velkou přízeň mu prokazoval jak císař Ferdinand II. tak i jeho nástupce Ferdinand III., což byl již čtvrtý císař, kterému Heřman Černín věrně sloužil. Heřman Černín byl po celý svůj život člověkem plným síly a vitality. V letech 1644–1645, tedy ve svých 68 letech, byl podruhé jmenován císařským vyslancem k tureckému sultánovi. Císařské poselstvo mělo 141 členů. V červnu 1644 se vydal na cestu po Dunaji z Vídně přes Prešpurk, Komárno, Ostřihom, Budín do Bělehradu. Až do Prešpurku ho doprovázela jeho třetí manželka Sylvie. Dále se pokračovalo po souši přes Sofii do Adrianopole. Konvoj se skládal ze 110 vozů tažených trojspřežími a čtyřspřežími. Dne 27. srpna 1644 Heřman onemocněl. Přesto ho při slavnostním vjezdu do Istanbulu v září 1644 těžce chorého navlékli do zlatavého kaftanu a posadili na vůz, po nějaké době se uzdravil. Jeho úkolem bylo prodloužit habsbursko-turecké příměří a zabránit Turecku v podpoře protestantů ve třicetileté válce.[19] Audience u u Ibrahima II. (sultánem 1640–1648) se konala 18. října 1644. Tato Heřmanova mise byla stejně úspěšná jako jeho první mise v letech 1616–1617. Zpátky se vydal 7. března 1645 a do Vídně dorazil 31. května. Císař Ferdinand III. se mu odměnil a jmenoval ho 26. června 1645 do úřadu nejvyššího dvorského sudího
Českého království, v roce 1649 do úřadu nejvyššího zemského sudího, v dubnu 1650 se stal nejvyšším zemským komorníkem a před svou smrtí v roce 1651 dokonce nejvyšším hofmistrem Českého království. Z titulu zastávaných nejvyšších zemských úřadů byl také od roku 1645 místodržícím Českého království.
V roce 1648 Heřman Černín uskutečnill pouť za uzdravení do italského Loreta a Říma, kterou slíbil vykonat, když během své druhé mise do Istanbulu onemocněl. Cestovala s ním i manželka, navštívili také Benátky a v Římě je přijal papež. Ve Florencii je hostil toskánský velkovévoda. Z této cesty si kromě jiného nechal domů přivézt i benátskou gondolu. Po návratu z cest řídil svá panství z Mělníku, kde se usadil. Ve svých 73 letech podnikl na koni třeba i cestu z Prahy na Kost, což je víc než sto kilometrů, odtud téměř okamžitě pokračoval do Šmidberku ve Slezsku a pak zpět do Prahy. Heřman Černín zemřel 7. března 1651 ve věku 75 let a byl pohřben v pražské katedrále sv. Víta. Veškerý svůj majetek odkázal svému prasynovci, kterým byl Humprecht Jan Černín. Vdova Sylvie Kateřina se znovu provdala za markraběte Leopolda Viléma Bádenského, vysokého důstojníka císařské armády. Novomanželce bylo tehdy 53 let a jejímu manželovi 33. Sylvie Kateřina zemřela roku 1664 v Řezně a podle svého přání byla pochována po boku svého prvního manžela Heřmana Černína z Chudenic v katedrále sv. Víta v Praze.
Též zvaný Tureček (německy Herman Graf Czernin von und zu Chudenitz). Byl český šlechtic a císařský vyslanec z rodu Černínů z Chudenic, od roku 1607 (resp. 1610) v panském stavu a od roku 1627 v hraběcím. Za vlády císaře Rudolfa II. byl komořím nad stříbrem (stříbrníkem), od roku 1616 komořím arcivévody Ferdinanda, císařským radou a hejtmanem Starého Města pražského, od roku 1629 byl hejtmanem Litoměřického kraje.[9] V letech 1598–1599 podnikl se se svým švagrem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic (1564–1621) cestu do Svaté země a Egypta, následně byl letech 1616–1617 a 1644–1645 císařským vyslancem k tureckému sultánovi. Od roku 1645 byl místodržícím v Českém království. Zastával nejvyšší zemské úřady – postupně byl nejvyšším dvorským sudím, nejvyšším zemským sudím, nejvyšším zemským komorníkem a v roce 1651 nakonec nejvyšším hofmistrem Českého království. Po bitvě na Bílé hoře patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechticům v Českém království. V roce 1598 se dvaadvacetiletý Heřman vydal se svým švagrem, Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic (1564–1621), na cestu do Svaté země. Přes Innsbruck, Brixen a Alpy přicestovali do Itálie, kde strávili téměř tři měsíce v Benátkách. 12. července 1598 se nalodili a odpluli na Kypr, kde se zdrželi další měsíc. V září 1598 zahájili konečně cestu po souši do Jeruzaléma. Tam se zdrželi asi dva týdny a 16. září 1598 byli pasován na rytíře Božího hrobu. Navštívili také Betlém, Jericho a Nazaret. Dále pokračovali přes Sinajský poloostrov do Egypta, kde je hostil francouzský konzul v Káhiře. Během putování vystoupali také na horu Sinaj (Oreb). V prosinci 1598 byli zpět v Benátkách, kde se jejich další osudy rozdělily. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic pokračoval domů, zatímco Heřman Černín zamířil ještě do Španělska. S doporučením od knížecí rodiny Gonzagů se připojil k výpravě, která vezla španělskému králi Filipovi III. (králem 1598–1621) nevěstu Markétu Rakouskou. Heřman Černín z Chudenic byl 1. února 1600 jmenován v císařově osobní komoře stříbrníkem a později stolníkem. Jeho švagr Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl ve stejné době jmenován nejvyšším stříbrníkem (nebo nejvyšším stolníkem)[8] a navíc byl v roce 1603 přijat do českého panského stavu. Kariéra Heřmana Černína se tak rychle nevyvíjela, což tohoto ambiciózního a cílevědomého muže trápilo a snažil se za každou cenu svému švagrovi vyrovnat. Stejně jako Kryštof Harant, vydal i Heřman cestopis, ale stále zůstával ve stínu schopného, vysoce kulturně vzdělaného, společenského a hudebně a literárně nadaného manžela své sestry. Velkou naději vkládal Heřman Černín do výhodného sňatku s Marií Annou Čáslavovou († 1624), rozenou Svárovcovou z Oseka, vdovou po Karlu Kokořovcovi z Kokořova. V roce 1606 byl jmenován nejvyšším královským lovčím. Později zastával lukrativní úřad vrchního hejtmana na komorních panstvích Brandýs nad Labem, Přerov, Lysá nad Labem, Benátky nad Jizerou a Pardubice. Dne 13. května 1607 byl Heřman Černín z Chudenic konečně přijat do panského stavu, ale vytoužená příslušnost k tomuto stavu mu nakonec byla oficiálně přiznána až roku 1610. V roce 1613 (nebo 1616) byl císařem Matyášem ustanoven hejtmanem Starého Města pražského. V roce 1616 byl jmenován komorníkem arciknížete Ferdinanda.
V roce 1616 se mu konečně naskytla velká životní příležitost, když vedl stopadesátičlenné (nebo čtyřsetčlenné)poselstvo císaře Matyáše k tureckému sultánovi Ahmedu I. (sultánem 1603–1617). Mise měla odstranit nejasnosti ve výkladu několika bodů žitvatarocké mírové smlouvy, která byla podepsána v roce 1606 po patnáctileté válce proti Turkům a stvrzovala dvacetileté příměří na uherském bojišti. Cesta trvala od počátku května do počátku září 1616 a vedla z Vídně po Dunaji přes Prešpurk, Komárno, Ostřihom, Budín do Bělehradu. Dále po souši přes Temešvár, Sofii a Adrianopolis do tureckého hlavního města. Tato diplomatická mise do Istanbulu byla úspěšná, což později ocenil i sám císař při osobní audienci v únoru 1618. Poselstvo strávilo v Turecku rok a Heřman Černín si dle historických pramenů bohatě užíval slastí života na sultánově dvoře. Často prý v Istanbulu navštěvoval nejen tamní lázně, ale také nevěstince. Zpáteční cesta trvala od konce července do poloviny listopadu 1617, kdy dorazili do Vídně. Během stavovského povstání zůstal katolík Heřman Černín věrný císaři a musel proto odejít z Čech. Zpět se vrátil v řadách vítězného císařského vojska roku 1620. Zúčastnil se bitvy na Bílé hoře. Jako císařský hejtman Starého Města pražského dohlížel v roce 1621 na popravu českých pánů na Staroměstském náměstí, kdy se mezi popravenými ocitl jak jeho bratr Diviš Černín z Chudenic, jako jediný odsouzený katolík, tak i bývalý švagr a druh na cestách Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Při popravě bratra však opustil tribunu. Po roce 1621 začal Heřman Černín výhodně skupovat konfiskovaný majetek zabavený protestantské šlechtě a také jeho další kariéra u dvora se vyvíjela víc než slibně. Císař na svého věrného poddaného nezapomněl a roku 1623 ho povýšil nejprve do stavu říšských svobodných pánů a roku 1627 jemu a bratrovi Humprechtovi udělil titul hraběte. Dal mu také svolení patřičně upravit rodový erb. Heřman se stal navíc přísedícím zemského soudu a od roku 1625 velitelem polní zásobárny císařského vojska, vedeného Albrechtem z Valdštejna, s nímž se velmi sblížil. Heřman Černín zatím dále postupoval po žebříčku vytoužených hodností a velkou přízeň mu prokazoval jak císař Ferdinand II. tak i jeho nástupce Ferdinand III., což byl již čtvrtý císař, kterému Heřman Černín věrně sloužil. Heřman Černín byl po celý svůj život člověkem plným síly a vitality. V letech 1644–1645, tedy ve svých 68 letech, byl podruhé jmenován císařským vyslancem k tureckému sultánovi. Císařské poselstvo mělo 141 členů. V červnu 1644 se vydal na cestu po Dunaji z Vídně přes Prešpurk, Komárno, Ostřihom, Budín do Bělehradu. Až do Prešpurku ho doprovázela jeho třetí manželka Sylvie. Dále se pokračovalo po souši přes Sofii do Adrianopole. Konvoj se skládal ze 110 vozů tažených trojspřežími a čtyřspřežími. Dne 27. srpna 1644 Heřman onemocněl. Přesto ho při slavnostním vjezdu do Istanbulu v září 1644 těžce chorého navlékli do zlatavého kaftanu a posadili na vůz, po nějaké době se uzdravil. Jeho úkolem bylo prodloužit habsbursko-turecké příměří a zabránit Turecku v podpoře protestantů ve třicetileté válce.[19] Audience u u Ibrahima II. (sultánem 1640–1648) se konala 18. října 1644. Tato Heřmanova mise byla stejně úspěšná jako jeho první mise v letech 1616–1617. Zpátky se vydal 7. března 1645 a do Vídně dorazil 31. května. Císař Ferdinand III. se mu odměnil a jmenoval ho 26. června 1645 do úřadu nejvyššího dvorského sudího
Českého království, v roce 1649 do úřadu nejvyššího zemského sudího, v dubnu 1650 se stal nejvyšším zemským komorníkem a před svou smrtí v roce 1651 dokonce nejvyšším hofmistrem Českého království. Z titulu zastávaných nejvyšších zemských úřadů byl také od roku 1645 místodržícím Českého království.
V roce 1648 Heřman Černín uskutečnill pouť za uzdravení do italského Loreta a Říma, kterou slíbil vykonat, když během své druhé mise do Istanbulu onemocněl. Cestovala s ním i manželka, navštívili také Benátky a v Římě je přijal papež. Ve Florencii je hostil toskánský velkovévoda. Z této cesty si kromě jiného nechal domů přivézt i benátskou gondolu. Po návratu z cest řídil svá panství z Mělníku, kde se usadil. Ve svých 73 letech podnikl na koni třeba i cestu z Prahy na Kost, což je víc než sto kilometrů, odtud téměř okamžitě pokračoval do Šmidberku ve Slezsku a pak zpět do Prahy. Heřman Černín zemřel 7. března 1651 ve věku 75 let a byl pohřben v pražské katedrále sv. Víta. Veškerý svůj majetek odkázal svému prasynovci, kterým byl Humprecht Jan Černín. Vdova Sylvie Kateřina se znovu provdala za markraběte Leopolda Viléma Bádenského, vysokého důstojníka císařské armády. Novomanželce bylo tehdy 53 let a jejímu manželovi 33. Sylvie Kateřina zemřela roku 1664 v Řezně a podle svého přání byla pochována po boku svého prvního manžela Heřmana Černína z Chudenic v katedrále sv. Víta v Praze.
Kajetán František Krakowský z Kolowrat
(*12. června 1689 – † 9. února 1769)
Byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů. Vykonával funkci komorníka a skutečného tajného rady. Po celý život se věnoval úspěšné vojenské kariéře. V roce 1709 získal vojenskou hodnost plukovníka. V roce 1737 se stal spolumajitelem a velícím generálem pluku pěchoty č. 17, o rok později získal hodnost důstojníka. Dne 17. listopadu byl jmenován polním podmaršálem, 20. listopadu roku 1746 se stal velitelem žoldnéřské armády a dělostřelectva. Dne 3. května 1758 byl povýšen na polního maršála a vojenského velitele na Moravě. V lednu roku 1749 získal indigenát v Sedmihradsku a Banátu. Předposlední dítě a poslední syn Jana Františka hraběte Krakowského z Kolowrat (1649–1723), nejvyššího kancléře království českého a Eleonory Claudie hraběnky d'Anquisola (1654–1691). Vstoupil do řádu Maltézských rytířů a do císařské armády, aby se mohl věnovat úspěšné vojenské kariéře. Nejprve se stal v roce 1709 plukovníkem. V roce 1837 se stal spolumajitelem pluku č. 17, se kterým bojoval v řadě bitev, např. u Molvic, něm. Mollwitz v pruském Slezsku (10. dubna 1741), Hohenfriedbergu (7. června 1745), u Štěrbohol (6. května 1757), u Leuthenu (3. prosince 1757), u Jaroměře (2. srpna 1758), u Hochkirchenu (10. října 1758), u Soreu (2. září 1759), u Torgau (3. listopadu 1760) či u Svídnice (1. října 1761). V roce 1738 se stal vojenským důstojníkem, o tři roky později polním podmaršálem. V této funkci se účastnil vyhnání Francouzů z Prahy v roce 1742, následně vytáhl v roce 1743 proti Mořici Saskému a oblehl jeho posádku v Chebu. Po dlouhých a těžkých bojích sice hrad dobyl, ale při bombardování byla falc zapálena a románský palác byl zpustošen. V roce 1746 byl jmenován velitelem žoldnéřské armády a dělostřelectva, s touto hodností se pak účastnil bojů sedmileté války (1756–1763). Dne 3. května 1758 získal hodnost polního maršála a stal se také vojenským velitelem na Moravě. Hrabě Kajetán František zemřel 9. února 1769 a byl pohřben v Brně.
Byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů. Vykonával funkci komorníka a skutečného tajného rady. Po celý život se věnoval úspěšné vojenské kariéře. V roce 1709 získal vojenskou hodnost plukovníka. V roce 1737 se stal spolumajitelem a velícím generálem pluku pěchoty č. 17, o rok později získal hodnost důstojníka. Dne 17. listopadu byl jmenován polním podmaršálem, 20. listopadu roku 1746 se stal velitelem žoldnéřské armády a dělostřelectva. Dne 3. května 1758 byl povýšen na polního maršála a vojenského velitele na Moravě. V lednu roku 1749 získal indigenát v Sedmihradsku a Banátu. Předposlední dítě a poslední syn Jana Františka hraběte Krakowského z Kolowrat (1649–1723), nejvyššího kancléře království českého a Eleonory Claudie hraběnky d'Anquisola (1654–1691). Vstoupil do řádu Maltézských rytířů a do císařské armády, aby se mohl věnovat úspěšné vojenské kariéře. Nejprve se stal v roce 1709 plukovníkem. V roce 1837 se stal spolumajitelem pluku č. 17, se kterým bojoval v řadě bitev, např. u Molvic, něm. Mollwitz v pruském Slezsku (10. dubna 1741), Hohenfriedbergu (7. června 1745), u Štěrbohol (6. května 1757), u Leuthenu (3. prosince 1757), u Jaroměře (2. srpna 1758), u Hochkirchenu (10. října 1758), u Soreu (2. září 1759), u Torgau (3. listopadu 1760) či u Svídnice (1. října 1761). V roce 1738 se stal vojenským důstojníkem, o tři roky později polním podmaršálem. V této funkci se účastnil vyhnání Francouzů z Prahy v roce 1742, následně vytáhl v roce 1743 proti Mořici Saskému a oblehl jeho posádku v Chebu. Po dlouhých a těžkých bojích sice hrad dobyl, ale při bombardování byla falc zapálena a románský palác byl zpustošen. V roce 1746 byl jmenován velitelem žoldnéřské armády a dělostřelectva, s touto hodností se pak účastnil bojů sedmileté války (1756–1763). Dne 3. května 1758 získal hodnost polního maršála a stal se také vojenským velitelem na Moravě. Hrabě Kajetán František zemřel 9. února 1769 a byl pohřben v Brně.
Eleonora Claudia Krakowsky Kollowrat
(*1. září 1654 - † 13. srpna 1691)
Eleonora Claudia Krakowsky Kollowrat rozená d´Anquisola. Dcera: Ferdinanda vona Anquisoly a Barbary von Anquisoly. Manželka: Jana Františka, Grafa Krakovského ze Kolovrata. Matka: Leopolda Vilema Kolowrata-Krakowského; marie Ludmily Kolowrat-Krakowsky; Viléma Albrechta Františka Kolowrata-Krakowského; Marie Antonie Berchtoldovny Z Uhercic; Ferdinanda Aloise Kolowrata-Krakowského a 6 dalších
Eleonora Claudia Krakowsky Kollowrat rozená d´Anquisola. Dcera: Ferdinanda vona Anquisoly a Barbary von Anquisoly. Manželka: Jana Františka, Grafa Krakovského ze Kolovrata. Matka: Leopolda Vilema Kolowrata-Krakowského; marie Ludmily Kolowrat-Krakowsky; Viléma Albrechta Františka Kolowrata-Krakowského; Marie Antonie Berchtoldovny Z Uhercic; Ferdinanda Aloise Kolowrata-Krakowského a 6 dalších
Marie Anna Libštejnská z Kolovrat-Krakovská
(*1753, Praha -† 1805 Laer, Münster, Německo)
Marie Anna (Johanna) von Kolovrat byla Česká hraběnka. Roku 1780 nechala vybudovat nedaleko starého zámku nový barokní zámek s anglickým parkem, manželka Václava Josefa z Thunu. Roku 1836 prošel zámek úpravami, při kterých dostal mansardovou střechu. Dne 29. srpna 1813 zde pobýval francouzský maršál Vandamme, který měl se svou armádou vpádem do Čech zabránit útoku rakousko-rusko-pruské armády na Napoleonovu armádu v Německu. V roce 1830 získal panství hraběcí rod z Westfallen-Fürstenbergu, kteří jej drželi až do roku 1945. Po druhé světové válce se zámek stal součástí státního statku a v 50. letech 20. století byl spolu se starým zámkem zbořen. Dcera Jana Nepomuka Vincenta Norberta Kolowrata-Liebsteinského a Marie Alžběty Karoliny Josefy Gräfin Krakovské z Kolovrat paní z Újezdu (Freiin von Ujezd), Manželka Václava Josefa Jana Grafa vona Thuna unda Hohensteina, Matka Elisabeth, Gräfin von Thun und Hohenstein a Františka da Pauly Antonína Ia Grafa vona Thuna unda Hohensteina
Nevlastní sestra Grafa Franze Josepha vona Nostitze -Rienecka, Friedricha Mariy Chrysoganuse Johanna Nepomuka Grafa vona Nostitze-Rienecka, Marie Philippiny Ludmilly Justiny Gräfin von Schlik zu Bassano und Weisskirchen; Grafa Josepha Adalberta vona Nostitze-Rienecka; Johanna Nepomuka Grafa vona Nostitze-Rienecka a 6 dalších.
Marie Anna (Johanna) von Kolovrat byla Česká hraběnka. Roku 1780 nechala vybudovat nedaleko starého zámku nový barokní zámek s anglickým parkem, manželka Václava Josefa z Thunu. Roku 1836 prošel zámek úpravami, při kterých dostal mansardovou střechu. Dne 29. srpna 1813 zde pobýval francouzský maršál Vandamme, který měl se svou armádou vpádem do Čech zabránit útoku rakousko-rusko-pruské armády na Napoleonovu armádu v Německu. V roce 1830 získal panství hraběcí rod z Westfallen-Fürstenbergu, kteří jej drželi až do roku 1945. Po druhé světové válce se zámek stal součástí státního statku a v 50. letech 20. století byl spolu se starým zámkem zbořen. Dcera Jana Nepomuka Vincenta Norberta Kolowrata-Liebsteinského a Marie Alžběty Karoliny Josefy Gräfin Krakovské z Kolovrat paní z Újezdu (Freiin von Ujezd), Manželka Václava Josefa Jana Grafa vona Thuna unda Hohensteina, Matka Elisabeth, Gräfin von Thun und Hohenstein a Františka da Pauly Antonína Ia Grafa vona Thuna unda Hohensteina
Nevlastní sestra Grafa Franze Josepha vona Nostitze -Rienecka, Friedricha Mariy Chrysoganuse Johanna Nepomuka Grafa vona Nostitze-Rienecka, Marie Philippiny Ludmilly Justiny Gräfin von Schlik zu Bassano und Weisskirchen; Grafa Josepha Adalberta vona Nostitze-Rienecka; Johanna Nepomuka Grafa vona Nostitze-Rienecka a 6 dalších.
Leopold Vilém Krakowský z Kolowrat
(*31. prosince 1727, Praha -† 2. listopadu 1809, Vídeň)
Státní konferenční ministr a ministr vnitřních záležitostí. Byl český šlechtic z rodu Krakowských z Kolowrat, politik a zakladatel tabákové továrny a jehlové továrny, první svého druhu v Evropě, v Golčově Jeníkově. Vrcholu politické kariéry dosáhl v letech 1796–1808, kdy zastával pozici prvního státního a konferenčního ministra a ministra vnitřních záležitostí. V roce 1782 se stal držitelem řádu Zlatého rouna. Narodil se jako druhé dítě a nejstarší syn Filipa Neria hraběte Krakowského z Kolowrat (1686 – 1773) a jeho manželky (sňatek 1725) Anny Barbory Michnové z Vacínova (1709–1772) ve farnosti svatého Jiljí. Hrabě Leopold vynikal svou vzdělaností, schopnostmi i zkušenostmi. Nejen proto se těšil důvěře několika panovníků – Marie Terezie (s níž si dokonce osobně dopisoval), Josefa II., Leopolda II. i Františka II. (I.). Jako nejvyšší kancléř se pak zúčastnil korunovací Leopolda II. i jeho choti Marie Ludoviky. Snahou Josefa II. bylo spojit politickou a finanční správu pod jeden úřad. Do čela nově vzniklé spojené česko-rakouské dvorní kanceláře, dvorské komory a bankodeputace byl postaven hrabě Leopold Vilém. Krátce před panovníkovou smrtí v roce 1790 se řízení zahraniční politiky ujalo grémium státníků, kam mimo hraběte Leopolda Viléma patřil i hrabě Václav Kounic-Rietberg, hrabě Franz Moritz von Lacy, hrabě Karel Fridrich Hatzfeld, hrabě František Rosenberg-Orsini, kníže Jiří Adam Starhemberg a hrabě Karel Zinzendorf. Jejich cílem bylo zabránit pokračování pruské ofenzivy proti podunajské monarchii. V souvislosti s korunovací Leopolda II. v roce 1791 se hraběti Leopoldovi Vilémovi podařilo odvrátit hrozbu výraznějšího rozšíření zemského sněmu o měšťany. Úplné zrušení tohoto záměru pak vymohl na Františku II. Zasadil se i o zrušení státní rady zřízené hrabětem Kounicem a soustředění veškeré vnitřní politické agendy pod úřad prvního ministra. V červnu roku 1808 pak byl hrabě pro svůj vysoký věk poslán do výslužby. Hrabě Leopold Vilém zemřel 2. listopadu 1809 ve Vídni, ale pohřben byl do rodové hrobky v Hrobech. Díky svému sňatku s Marií Terezií del Caretto hraběnkou di Millesimo (8. června 1729 – 9. února 1769) se stal zakladatelem tzv. radenínské (hrobské) větve rodu Kolowratů. Jeho choť, dcera Františka Václava del Caretto hraběte di Millesimo a Marie Anny Terezie hraběnky Desfours zu Mont und Athienville, přinesla do manželství věnem jak Radenín, tak Vlčovec a Zahrádku. Z tohoto manželství, které trvalo od 24. srpna 1750 do smrti Marie Terezie v roce 1769, se narodilo devět dětí.
Státní konferenční ministr a ministr vnitřních záležitostí. Byl český šlechtic z rodu Krakowských z Kolowrat, politik a zakladatel tabákové továrny a jehlové továrny, první svého druhu v Evropě, v Golčově Jeníkově. Vrcholu politické kariéry dosáhl v letech 1796–1808, kdy zastával pozici prvního státního a konferenčního ministra a ministra vnitřních záležitostí. V roce 1782 se stal držitelem řádu Zlatého rouna. Narodil se jako druhé dítě a nejstarší syn Filipa Neria hraběte Krakowského z Kolowrat (1686 – 1773) a jeho manželky (sňatek 1725) Anny Barbory Michnové z Vacínova (1709–1772) ve farnosti svatého Jiljí. Hrabě Leopold vynikal svou vzdělaností, schopnostmi i zkušenostmi. Nejen proto se těšil důvěře několika panovníků – Marie Terezie (s níž si dokonce osobně dopisoval), Josefa II., Leopolda II. i Františka II. (I.). Jako nejvyšší kancléř se pak zúčastnil korunovací Leopolda II. i jeho choti Marie Ludoviky. Snahou Josefa II. bylo spojit politickou a finanční správu pod jeden úřad. Do čela nově vzniklé spojené česko-rakouské dvorní kanceláře, dvorské komory a bankodeputace byl postaven hrabě Leopold Vilém. Krátce před panovníkovou smrtí v roce 1790 se řízení zahraniční politiky ujalo grémium státníků, kam mimo hraběte Leopolda Viléma patřil i hrabě Václav Kounic-Rietberg, hrabě Franz Moritz von Lacy, hrabě Karel Fridrich Hatzfeld, hrabě František Rosenberg-Orsini, kníže Jiří Adam Starhemberg a hrabě Karel Zinzendorf. Jejich cílem bylo zabránit pokračování pruské ofenzivy proti podunajské monarchii. V souvislosti s korunovací Leopolda II. v roce 1791 se hraběti Leopoldovi Vilémovi podařilo odvrátit hrozbu výraznějšího rozšíření zemského sněmu o měšťany. Úplné zrušení tohoto záměru pak vymohl na Františku II. Zasadil se i o zrušení státní rady zřízené hrabětem Kounicem a soustředění veškeré vnitřní politické agendy pod úřad prvního ministra. V červnu roku 1808 pak byl hrabě pro svůj vysoký věk poslán do výslužby. Hrabě Leopold Vilém zemřel 2. listopadu 1809 ve Vídni, ale pohřben byl do rodové hrobky v Hrobech. Díky svému sňatku s Marií Terezií del Caretto hraběnkou di Millesimo (8. června 1729 – 9. února 1769) se stal zakladatelem tzv. radenínské (hrobské) větve rodu Kolowratů. Jeho choť, dcera Františka Václava del Caretto hraběte di Millesimo a Marie Anny Terezie hraběnky Desfours zu Mont und Athienville, přinesla do manželství věnem jak Radenín, tak Vlčovec a Zahrádku. Z tohoto manželství, které trvalo od 24. srpna 1750 do smrti Marie Terezie v roce 1769, se narodilo devět dětí.
Jan František Krakowský z Kolowrat
(*2. červenec 1649 – † 20. říjen 1723)
Přísedící českého zemského soudu a císařský komorník. Byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů a 1. uživatel peněžního fideikomisu. Stal se císařským komořím, skutečným tajným radou a přísedícím zemského soudu. Od roku 1693 byl také královským komisařem. Jan František byl jediným synem Viléma Albrechta I. hraběte Krakowského z Kolowrat (1600–1688) a jeho druhé manželky Anny Kateřiny hraběnky z Rozdražova (uváděna 1640–1652). Dobře známe jeho podobu, neboť se v obrazárně v Rychnově nad Kněžnou zachovala v kolekci portrétů také Janova podobizna od malíře Filipa Kristiana Bentuma. Po otci zdědil spolu se sestrami Annou Ludmilou a Kateřinou Barborou část Chlumce pod Kyšperkem (Kulm) a Žichovice. Ještě k tomu přikoupil od Jana Václava Ježovského z Lub dne 24. listopadu 1689 za 20 000 zlatých rýnských a 80 zlatých klíčného statky Bílenice, Damíč a Bukovník a všechny je připojil k Žichovicím. Po smrti sestry Anny Ludmily získává Chyši. Dne 20. května 1691 vymírá Františkem Ignácem rod z Rozdražova a Jan František, který byl jeho nejbližším příbuzným, dědí panství Blatná. O čtyři roky později tento statek prodává Ernestině (Arnoštce) ovdovělé hraběnce Sérenyiové de Kis Sérenyi, rozené z Löwensteinu. V roce 1684 kupuje od Václav Vojtěch hraběte ze Šternberka dům (čp.176–IV) v Loretánské ulici na Hradčanech. O čtyři roky později kupuje také sousední dům (čp. 177–IV) dnes nazývaný Hrzánský palác. Oba tyto domy nechal spojit a stavebně upravit ta, že vznikl jeden palác, ve kterém byl zřízen velký sál a domácí kaple. Hrabě se dostal do finančních potíží a palác se dostal do konkurzu, následně byl prodán a v roce 1712 opět rozdělen mezi věřitele. Tyto finanční potíže jej donutili k prodeji i dalšího majetku. Žichovice, které byly zvěčněny v rámci unikátní svaté cesty, prodává v roce 1907[zdroj?] Marii Anně Iselinové z Lanou, o dva roky je i Marie Anna prodává pasovskému biskupovi Janu Filipu hraběti z Lambergu. Taktéž v roce 1907[zdroj?] prodává Chlumec svým věřitelům a poději jej získává pouze Norbert Leopold Libštejný z Kolovrat.
Přísedící českého zemského soudu a císařský komorník. Byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů a 1. uživatel peněžního fideikomisu. Stal se císařským komořím, skutečným tajným radou a přísedícím zemského soudu. Od roku 1693 byl také královským komisařem. Jan František byl jediným synem Viléma Albrechta I. hraběte Krakowského z Kolowrat (1600–1688) a jeho druhé manželky Anny Kateřiny hraběnky z Rozdražova (uváděna 1640–1652). Dobře známe jeho podobu, neboť se v obrazárně v Rychnově nad Kněžnou zachovala v kolekci portrétů také Janova podobizna od malíře Filipa Kristiana Bentuma. Po otci zdědil spolu se sestrami Annou Ludmilou a Kateřinou Barborou část Chlumce pod Kyšperkem (Kulm) a Žichovice. Ještě k tomu přikoupil od Jana Václava Ježovského z Lub dne 24. listopadu 1689 za 20 000 zlatých rýnských a 80 zlatých klíčného statky Bílenice, Damíč a Bukovník a všechny je připojil k Žichovicím. Po smrti sestry Anny Ludmily získává Chyši. Dne 20. května 1691 vymírá Františkem Ignácem rod z Rozdražova a Jan František, který byl jeho nejbližším příbuzným, dědí panství Blatná. O čtyři roky později tento statek prodává Ernestině (Arnoštce) ovdovělé hraběnce Sérenyiové de Kis Sérenyi, rozené z Löwensteinu. V roce 1684 kupuje od Václav Vojtěch hraběte ze Šternberka dům (čp.176–IV) v Loretánské ulici na Hradčanech. O čtyři roky později kupuje také sousední dům (čp. 177–IV) dnes nazývaný Hrzánský palác. Oba tyto domy nechal spojit a stavebně upravit ta, že vznikl jeden palác, ve kterém byl zřízen velký sál a domácí kaple. Hrabě se dostal do finančních potíží a palác se dostal do konkurzu, následně byl prodán a v roce 1712 opět rozdělen mezi věřitele. Tyto finanční potíže jej donutili k prodeji i dalšího majetku. Žichovice, které byly zvěčněny v rámci unikátní svaté cesty, prodává v roce 1907[zdroj?] Marii Anně Iselinové z Lanou, o dva roky je i Marie Anna prodává pasovskému biskupovi Janu Filipu hraběti z Lambergu. Taktéž v roce 1907[zdroj?] prodává Chlumec svým věřitelům a poději jej získává pouze Norbert Leopold Libštejný z Kolovrat.
Eva Zuzana z Puchheimu
(*1596 Gollersdorf, Dolní Rakousko – † 12. listopadu 1640, Pozsony Megyé, Maďarsko)
Eva Susanna von Palffy narozená hraběti von Bucham a choť hraběte Štěpán Pálfiho. Dcera Pilgrima VIa. vona Puchheima-Heidenreichsteina a Sofie von Puchheim-Heidenreichstein Matka Counta Miklóse Pálffého da Erdőda, IVa. a Marie von Erdödy Sestra Anny Heleny von Lamberg; Otta Heinricha vona Puchheima; Andrease vona Puchheima, IIa.; Andrease vona Puchheima-Heidenreichsteina a Friedricha Christopha (Christiana) vona Puchheima, Freiherra. Byla dvorní dámou v letech 1616 až 1618,
Její manžel hrabě Štěpán Pálffy byl významným generálem. Štěpán II. Pálffy z Erdődu (maďarsky Erdődi Pálffy II. István, červen 1585, Bratislava – 29. května 1646, Vídeň) byl uherský šlechtic, dědičný pán Bratislavské župy, generál uherské lehké jízdy v císařské armádě, kapitán Bratislavského hradu, vrchní velitel Zadunají, strážce uherské koruny králů Matyáše II. a Ferdinanda II. Narodil se v Prešpurku jako prvorozený syn polního maršála Mikuláše II. Pálffyho a jeho manželky Marie Magdaleny z německého rodu Fuggerů. Jako prvorozený syn hraběcího rodu Erdődyů zdědil po otci titul významného vymřelého rodu Hederváryů a dědičného správce Bratislavské župy. V letech 1608-1625 byl strážcem svatoštěpánské koruny, po absenci korunovačních odznaků po dobu 75 let byl v roce 1608 korunován Matyáš II. V roce 1626 se stal županem Zadunajského kraje, poté císařsko-královským komorníkem a radou. Za zásluhy mu v roce 1634 císař Ferdinand II. udělil hraběcí hodnost. V červenci 1621 se svým vojskem utrpěl pořážku u Děvína a Zvolena v bitvě proti Gabrielu Betlenovi. Byl zajat a propuštěn teprve výměnou za obrovské výkupné 24 500 zlatých. Od roku 1639 sbíral jezdecké vojsko a stal se generálem uherské lehké jízdy v císařské armádě. Po celý život byl stoupencem vídeňského dvora. Přátelil se s biskupem Petrem Pazmaněm a byl zastáncem protireformace a při šíření katolictví a získávání věřících se nevyhýbal násilným prostředkům. V mnoha případech si zástupci protestantstva stěžovali na jeho agresivní postupy na sněmu. Mezitím se jeho zdravotní stav zhoršil a na základě své žádosti zaslané králi byl propuštěn z funkce vrchního kapitána okrajových hradů v hornické oblasti. Jeho manželkou byla hraběnka Eva Zuzana z Puchheimu, s níž měl děti Mikuláše (IV.) a Marii, která se později stala manželkou hraběte Gabriela Erdődyho. Štěpán II. Pálffy z Erdődu zemřel ve Vídni 29. května 1646.
Eva Susanna von Palffy narozená hraběti von Bucham a choť hraběte Štěpán Pálfiho. Dcera Pilgrima VIa. vona Puchheima-Heidenreichsteina a Sofie von Puchheim-Heidenreichstein Matka Counta Miklóse Pálffého da Erdőda, IVa. a Marie von Erdödy Sestra Anny Heleny von Lamberg; Otta Heinricha vona Puchheima; Andrease vona Puchheima, IIa.; Andrease vona Puchheima-Heidenreichsteina a Friedricha Christopha (Christiana) vona Puchheima, Freiherra. Byla dvorní dámou v letech 1616 až 1618,
Její manžel hrabě Štěpán Pálffy byl významným generálem. Štěpán II. Pálffy z Erdődu (maďarsky Erdődi Pálffy II. István, červen 1585, Bratislava – 29. května 1646, Vídeň) byl uherský šlechtic, dědičný pán Bratislavské župy, generál uherské lehké jízdy v císařské armádě, kapitán Bratislavského hradu, vrchní velitel Zadunají, strážce uherské koruny králů Matyáše II. a Ferdinanda II. Narodil se v Prešpurku jako prvorozený syn polního maršála Mikuláše II. Pálffyho a jeho manželky Marie Magdaleny z německého rodu Fuggerů. Jako prvorozený syn hraběcího rodu Erdődyů zdědil po otci titul významného vymřelého rodu Hederváryů a dědičného správce Bratislavské župy. V letech 1608-1625 byl strážcem svatoštěpánské koruny, po absenci korunovačních odznaků po dobu 75 let byl v roce 1608 korunován Matyáš II. V roce 1626 se stal županem Zadunajského kraje, poté císařsko-královským komorníkem a radou. Za zásluhy mu v roce 1634 císař Ferdinand II. udělil hraběcí hodnost. V červenci 1621 se svým vojskem utrpěl pořážku u Děvína a Zvolena v bitvě proti Gabrielu Betlenovi. Byl zajat a propuštěn teprve výměnou za obrovské výkupné 24 500 zlatých. Od roku 1639 sbíral jezdecké vojsko a stal se generálem uherské lehké jízdy v císařské armádě. Po celý život byl stoupencem vídeňského dvora. Přátelil se s biskupem Petrem Pazmaněm a byl zastáncem protireformace a při šíření katolictví a získávání věřících se nevyhýbal násilným prostředkům. V mnoha případech si zástupci protestantstva stěžovali na jeho agresivní postupy na sněmu. Mezitím se jeho zdravotní stav zhoršil a na základě své žádosti zaslané králi byl propuštěn z funkce vrchního kapitána okrajových hradů v hornické oblasti. Jeho manželkou byla hraběnka Eva Zuzana z Puchheimu, s níž měl děti Mikuláše (IV.) a Marii, která se později stala manželkou hraběte Gabriela Erdődyho. Štěpán II. Pálffy z Erdődu zemřel ve Vídni 29. května 1646.
Maximilián Norbert Krakowský z Kolowrat
(*14. června 1660 –† 25. března 1721)
Maximilián Norbert Krakowský z Kolowrat byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů. Stal se císařským komořím a skutečným tajným radou. V letech 1700–1704 zastával funkci prezidenta nad apelacemi v Čechách.
V letech 1704–1721 se stal nejvyšším zemským komořím v Čechách.
Nejmladší syn Viléma Albrechta Krakowského z Kolowrat (1600–1688) a jeho třetí manželky Marie Alžběty Liebsteinské z Kolowrat. Dne 3. srpna 1687 uzavřel v pražské katedrále sv. Víta sňatek s Marií Barborou hraběnkou z Wrbna a Freudenthalu (2. červenec 1666 – 1. březen 1712). Dohromady se jim narodilo osm dětí: Kajetána Ludmila (1688–1689), Václav Josef (1690–1692), Jan Josef (1691–1766), František Norbert (1693–1728), Anna Gabriela (1694), Josef Julius (1694), Paulina (1699–1703) a Emanuel Václav (1700–1769). Jeho manželka hraběnka Marie Barbora nechala v roce 1711 postavit na cestě z Týnce do Klatov Loretánskou kapli. Tuto událost připomíná dodnes malovaný alianční znak Kolowratů a Wrbnů. Časem na tomto místě vznikla osada s několika chalupami, hostincem a hájovnou. Loretánská kaple byla císařem Josefem II. zrušena, ale Kolowratové ji roku 1931 obnovují. Marie Barbora zemřela ve čtyřiceti šesti letech a byla pochována v Praze. Dne 30. srpna 1713 se v Zákupech (Reichstadtu) Maximilián Norbert oženil podruhé, a to s Marií Annou Terezou svobodnou paní von Stein zu Jettingen (5. srpen 1688 – 2. květen 1751). Tato šlechtična se stala nejprve dvorní dámou velkovévodkyně toskánské a následně nejvyšší hofmistrovou polské královny Marie Josefy (1699 –1755), dcery císaře Josefa I. Rozšířila vliv rodiny Krakowských i za hranice Českého království, zejména do Saska. Získala řád Hvězdného kříže. S Maxmiliánem Norbertem počali dvě děti: Jana Arnošta Filipa (1716–1722) a Františku Marii Annu (1717–1762). Když hraběnka zemřela, byla pohřbena v poutním místě Mariaschein (Šejnov, Bohosudov).
Maximilián Norbert hrabě Krakowský z Kolowrat zemřel 25. března roku 1721 a byl pohřben pohřben v Praze v klášterní hrobce hradčanských kapucínů u Panny Marie Andělské. Po smrti otce převzal Týnec, Běšiny, Dešenice, Janovice, Královský Hvozd, Srbice, Opálku, Střezmíř, Sobětice, Lomec a dvůr v Unhošti, za což vyplatil bratrovi Janu Františkovi 138 500 zlatých. Právě ve svém domě v Unhošti začal vařit pivo což je doloženo stížností z roku 1701. O dva roky později získal od panovníka listinné várečné právo pro Prahu. Zasloužil se jako zakladatel týneckého panství, pod kterou spadal jak Týnec, tak také Běšiny a další statky. Právě to se stalo roku 1690 majoritním vlastnictvím mužských potomků tohoto rodu, tak tomu bylo tedy až do smrti Josefa Arnošta Emanuela hraběte Krakowského z Kolowrat († 1864). Z tohoto panství převedl 24 rodin do Unhoště. To mu umožnilo postavit zde nový pivovar, což opět způsobilo vleklé rozpory s měšťany. Proto byl Maxmilián Norbert nucen roku 1721 panství v Unhošti, pod které spadal pivovar, krčma, ovčírny, zahrady a mlýn, prodat za 40 500 zlatých ovdovělé paní Antonii Czerninové z Chudenic. Druhá manželka Marie Anna Terezie Krakowská z Kolowrat, rozená von Stein zu Jettingen Stal se také majitelem statku a vsi Petrovice u Průhonic, kterou získal od Borovanských z Borovan. Tento majetek ale roku 1693 prodává Františku Antonínu hraběti Sporckovi. Od roku 1705 vlastnil Dobrou Vodu, o rok později získává statek Horní (Hořejší) Krušec, který po dvanácti letech prodává bratrům Janu Adamovi a Maxmiliánovi Lipovským z Lipovice a od roku 1707 má v držení také Hořejší Těšnov.
Maximilián Norbert Krakowský z Kolowrat byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů. Stal se císařským komořím a skutečným tajným radou. V letech 1700–1704 zastával funkci prezidenta nad apelacemi v Čechách.
V letech 1704–1721 se stal nejvyšším zemským komořím v Čechách.
Nejmladší syn Viléma Albrechta Krakowského z Kolowrat (1600–1688) a jeho třetí manželky Marie Alžběty Liebsteinské z Kolowrat. Dne 3. srpna 1687 uzavřel v pražské katedrále sv. Víta sňatek s Marií Barborou hraběnkou z Wrbna a Freudenthalu (2. červenec 1666 – 1. březen 1712). Dohromady se jim narodilo osm dětí: Kajetána Ludmila (1688–1689), Václav Josef (1690–1692), Jan Josef (1691–1766), František Norbert (1693–1728), Anna Gabriela (1694), Josef Julius (1694), Paulina (1699–1703) a Emanuel Václav (1700–1769). Jeho manželka hraběnka Marie Barbora nechala v roce 1711 postavit na cestě z Týnce do Klatov Loretánskou kapli. Tuto událost připomíná dodnes malovaný alianční znak Kolowratů a Wrbnů. Časem na tomto místě vznikla osada s několika chalupami, hostincem a hájovnou. Loretánská kaple byla císařem Josefem II. zrušena, ale Kolowratové ji roku 1931 obnovují. Marie Barbora zemřela ve čtyřiceti šesti letech a byla pochována v Praze. Dne 30. srpna 1713 se v Zákupech (Reichstadtu) Maximilián Norbert oženil podruhé, a to s Marií Annou Terezou svobodnou paní von Stein zu Jettingen (5. srpen 1688 – 2. květen 1751). Tato šlechtična se stala nejprve dvorní dámou velkovévodkyně toskánské a následně nejvyšší hofmistrovou polské královny Marie Josefy (1699 –1755), dcery císaře Josefa I. Rozšířila vliv rodiny Krakowských i za hranice Českého království, zejména do Saska. Získala řád Hvězdného kříže. S Maxmiliánem Norbertem počali dvě děti: Jana Arnošta Filipa (1716–1722) a Františku Marii Annu (1717–1762). Když hraběnka zemřela, byla pohřbena v poutním místě Mariaschein (Šejnov, Bohosudov).
Maximilián Norbert hrabě Krakowský z Kolowrat zemřel 25. března roku 1721 a byl pohřben pohřben v Praze v klášterní hrobce hradčanských kapucínů u Panny Marie Andělské. Po smrti otce převzal Týnec, Běšiny, Dešenice, Janovice, Královský Hvozd, Srbice, Opálku, Střezmíř, Sobětice, Lomec a dvůr v Unhošti, za což vyplatil bratrovi Janu Františkovi 138 500 zlatých. Právě ve svém domě v Unhošti začal vařit pivo což je doloženo stížností z roku 1701. O dva roky později získal od panovníka listinné várečné právo pro Prahu. Zasloužil se jako zakladatel týneckého panství, pod kterou spadal jak Týnec, tak také Běšiny a další statky. Právě to se stalo roku 1690 majoritním vlastnictvím mužských potomků tohoto rodu, tak tomu bylo tedy až do smrti Josefa Arnošta Emanuela hraběte Krakowského z Kolowrat († 1864). Z tohoto panství převedl 24 rodin do Unhoště. To mu umožnilo postavit zde nový pivovar, což opět způsobilo vleklé rozpory s měšťany. Proto byl Maxmilián Norbert nucen roku 1721 panství v Unhošti, pod které spadal pivovar, krčma, ovčírny, zahrady a mlýn, prodat za 40 500 zlatých ovdovělé paní Antonii Czerninové z Chudenic. Druhá manželka Marie Anna Terezie Krakowská z Kolowrat, rozená von Stein zu Jettingen Stal se také majitelem statku a vsi Petrovice u Průhonic, kterou získal od Borovanských z Borovan. Tento majetek ale roku 1693 prodává Františku Antonínu hraběti Sporckovi. Od roku 1705 vlastnil Dobrou Vodu, o rok později získává statek Horní (Hořejší) Krušec, který po dvanácti letech prodává bratrům Janu Adamovi a Maxmiliánovi Lipovským z Lipovice a od roku 1707 má v držení také Hořejší Těšnov.
Emanuel Václav Krakowský z Kolowrat
(*26. prosinec 1700, Praha –† 14. červen 1769)
Emanuel Václav hrabě Krakowský z Kolowrat byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů a 51. český velkopřevor řádu Maltézských rytířů (1754–1769). Narodil se 26. prosince 1700 v Praze jako sedmý syn a poslední z 10 potomků hrabětě Maxmiliána Norberta Krakowského z Kolowrat (pokřtěn 14. června 1660 Praha - 25. březen 1721), který byl komořím, skutečným tajným radou, prezidentem vrchního apelačního soudu v Čechách (1700–1704), nejvyšším zemským komořím v Čechách (1704–1721), rytířem řádu Zlatého rouna a majitelem statků Týnec, Běšiny, Srbice, Dešenice, Janovice, Královský Hvozd, Petrovice, Dobrá Voda, Horní Krušec, a Hořejší Těšov. Jeho matkou byla Marie Barbora hraběnka z Wrbna a Freudenthalu (1666–1712).
Svými rodiči byl určen pro řád Maltézských rytířů již ve věku 3 let. Jeho studia byla zaměřena na státovědu a vojenství. Dostalo se mu také výjimečného jazykového vzdělání, hovořil německy, francouzsky, italsky a španělsky a dorozuměl se česky, polsky a rusky.[1] V 17 letech vstoupil do řádu a v roce 1731 stal se komturem a 3. uživatelem rodové řádové komendy Corporia Christi (Těla Kristova) ve Vratislavi a v Losiowě, která byla v roce 1690 dědičně svěřena rodu Kolovratů (drželi ji až do jejího zrušení v roce 1839). V tzv. rodinných komendách, commenda iuris patronatus, mají přede všemi ostatními členy řádu výluční právo členové rodiny, pro niž byly zřízeny. Pak pobýval několik let na Maltě. V roce 1738 byl jmenován viceadmirálem maltézského řádového loďstva a byl těžce raněn v bitvě s Turky.[2] Emanuel Václav se musel stát oblíbencem velmistra řádu Fra Manuela Pinty de Fonseca (1741–1773), neboť jej velmistr povýšil do hodnosti velkého bailiva a přidělil mu uherské převorství. Když 5. července 1754 zemřel v řádovém paláci na Malé Straně v Praze český velkopřevor Václav Jáchym hrabě Čejka (Czeyka) z Olbramovic, jmenoval velmistr Pinto 3. října 1754 hraběte Kolowrata novým velkopřevorem s tím, že si smí ponechat kromě rodové vratislavské komendy také komendu Losiów. S tím nakonec vyjádřil svůj souhlas i nový vladař té části Slezska, pruský král Fridrich II. Veliký (1740–1786), ač měl s oběma komendami zpočátku zcela jiné úmysly a plány. Jako velkopřevor Čech, Moravy, Slezska, Polska a Rakouska vládl Emanuel Václav Kajetán vedle Strakonic ještě na statcích komendy Ad S. S. Corpus Christi ve Vratislavi a v Liosówě a byl i komturem ve Striegau a Crossen. Nový český velkopřevor pak opustil Maltu a vrátil se do Čech, aby převzal správu velkopřevorství. Stal se také vyslance řádu u císařského dvora ve Vídni. Jedním z jeho prvních počinů bylo rozšíření kostela Pany Marie Bolestné na Podsrpu u Strakonic, postaveného jeho předchůdcem Čejkou. Poutě k Panně Marii Podsrpenské se tehdy staly velice oblíbenými a paradoxně oslabily návštěvnost jiného řádového poutního místa sv. Jana Křtitele nad Radomyšlí. Tato skutečnost měla dokonce i hospodářské důsledky pro obyvatele Radomyšle, kde nejprve zanikl dosud kvetoucí cech perníkářský a záhy poté i cech plátenický a soukenický. Na druhé straně však mohl díky velkopřevorově munificenci farář v Radomyšli Fra Mathias Mindlent (1762–1768) opravit zpustlou faru a hospodářské zázemí. Na řádových panstvích také zahájil emfyteutický (podle práva dědičného pachtu) prodej dominikálních (panských) pozemků, které se vrchnostenskému hospodaření již nevyplácely, zejména pro berní zatížení. V roce 1768 byla dokončena přestavba starších renesančních domů na barokní zámek ve Varvažově (14 km severně od Písku), a to na velkopřevorův příkaz, aby pak nové sídlo sloužilo jako residence velkopřevorů a členů řádu. Tomuto účelu sloužil varvažovský zámek až do roku 1847, kdy jej koupil Karel II. kníže ze Schwarzenbergu z orlické sekundogenitury a připojil jej k Čimelicím.
Jako důstojník se zúčastnil řady bitev – u Malvic (10. dubna 1741), u Chotusic (17. května 1742) a u Hohenfriedbergu (7. června1745) a pak i dalších bitev v průběhu Sedmileté války. Vyznamenal se zejména ve slavné bitvě u Kolína nad Labem (18. června 1757), kde pruský král Friedrich II. Veliký utrpěl svou první vojenskou porážku. Velkopřevorovo jméno je uvedeno na pomníku bitvu u Křečhoře u Kolína a nejspíše to byl on, kdo dal postavit i Boží muka nedaleko Lošan u silnice do Kolína. Jde o 7 metrů vysoký masivní sloup z cihel a kamene, jímž chtěl poděkovat Bohu za přežití. Velkopřevor hrabě Kolowrat byl pohřben do hrobky v řádovém kostele sv. Prokopa na Strakonickém hradě.
Emanuel Václav hrabě Krakowský z Kolowrat byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů a 51. český velkopřevor řádu Maltézských rytířů (1754–1769). Narodil se 26. prosince 1700 v Praze jako sedmý syn a poslední z 10 potomků hrabětě Maxmiliána Norberta Krakowského z Kolowrat (pokřtěn 14. června 1660 Praha - 25. březen 1721), který byl komořím, skutečným tajným radou, prezidentem vrchního apelačního soudu v Čechách (1700–1704), nejvyšším zemským komořím v Čechách (1704–1721), rytířem řádu Zlatého rouna a majitelem statků Týnec, Běšiny, Srbice, Dešenice, Janovice, Královský Hvozd, Petrovice, Dobrá Voda, Horní Krušec, a Hořejší Těšov. Jeho matkou byla Marie Barbora hraběnka z Wrbna a Freudenthalu (1666–1712).
Svými rodiči byl určen pro řád Maltézských rytířů již ve věku 3 let. Jeho studia byla zaměřena na státovědu a vojenství. Dostalo se mu také výjimečného jazykového vzdělání, hovořil německy, francouzsky, italsky a španělsky a dorozuměl se česky, polsky a rusky.[1] V 17 letech vstoupil do řádu a v roce 1731 stal se komturem a 3. uživatelem rodové řádové komendy Corporia Christi (Těla Kristova) ve Vratislavi a v Losiowě, která byla v roce 1690 dědičně svěřena rodu Kolovratů (drželi ji až do jejího zrušení v roce 1839). V tzv. rodinných komendách, commenda iuris patronatus, mají přede všemi ostatními členy řádu výluční právo členové rodiny, pro niž byly zřízeny. Pak pobýval několik let na Maltě. V roce 1738 byl jmenován viceadmirálem maltézského řádového loďstva a byl těžce raněn v bitvě s Turky.[2] Emanuel Václav se musel stát oblíbencem velmistra řádu Fra Manuela Pinty de Fonseca (1741–1773), neboť jej velmistr povýšil do hodnosti velkého bailiva a přidělil mu uherské převorství. Když 5. července 1754 zemřel v řádovém paláci na Malé Straně v Praze český velkopřevor Václav Jáchym hrabě Čejka (Czeyka) z Olbramovic, jmenoval velmistr Pinto 3. října 1754 hraběte Kolowrata novým velkopřevorem s tím, že si smí ponechat kromě rodové vratislavské komendy také komendu Losiów. S tím nakonec vyjádřil svůj souhlas i nový vladař té části Slezska, pruský král Fridrich II. Veliký (1740–1786), ač měl s oběma komendami zpočátku zcela jiné úmysly a plány. Jako velkopřevor Čech, Moravy, Slezska, Polska a Rakouska vládl Emanuel Václav Kajetán vedle Strakonic ještě na statcích komendy Ad S. S. Corpus Christi ve Vratislavi a v Liosówě a byl i komturem ve Striegau a Crossen. Nový český velkopřevor pak opustil Maltu a vrátil se do Čech, aby převzal správu velkopřevorství. Stal se také vyslance řádu u císařského dvora ve Vídni. Jedním z jeho prvních počinů bylo rozšíření kostela Pany Marie Bolestné na Podsrpu u Strakonic, postaveného jeho předchůdcem Čejkou. Poutě k Panně Marii Podsrpenské se tehdy staly velice oblíbenými a paradoxně oslabily návštěvnost jiného řádového poutního místa sv. Jana Křtitele nad Radomyšlí. Tato skutečnost měla dokonce i hospodářské důsledky pro obyvatele Radomyšle, kde nejprve zanikl dosud kvetoucí cech perníkářský a záhy poté i cech plátenický a soukenický. Na druhé straně však mohl díky velkopřevorově munificenci farář v Radomyšli Fra Mathias Mindlent (1762–1768) opravit zpustlou faru a hospodářské zázemí. Na řádových panstvích také zahájil emfyteutický (podle práva dědičného pachtu) prodej dominikálních (panských) pozemků, které se vrchnostenskému hospodaření již nevyplácely, zejména pro berní zatížení. V roce 1768 byla dokončena přestavba starších renesančních domů na barokní zámek ve Varvažově (14 km severně od Písku), a to na velkopřevorův příkaz, aby pak nové sídlo sloužilo jako residence velkopřevorů a členů řádu. Tomuto účelu sloužil varvažovský zámek až do roku 1847, kdy jej koupil Karel II. kníže ze Schwarzenbergu z orlické sekundogenitury a připojil jej k Čimelicím.
Jako důstojník se zúčastnil řady bitev – u Malvic (10. dubna 1741), u Chotusic (17. května 1742) a u Hohenfriedbergu (7. června1745) a pak i dalších bitev v průběhu Sedmileté války. Vyznamenal se zejména ve slavné bitvě u Kolína nad Labem (18. června 1757), kde pruský král Friedrich II. Veliký utrpěl svou první vojenskou porážku. Velkopřevorovo jméno je uvedeno na pomníku bitvu u Křečhoře u Kolína a nejspíše to byl on, kdo dal postavit i Boží muka nedaleko Lošan u silnice do Kolína. Jde o 7 metrů vysoký masivní sloup z cihel a kamene, jímž chtěl poděkovat Bohu za přežití. Velkopřevor hrabě Kolowrat byl pohřben do hrobky v řádovém kostele sv. Prokopa na Strakonickém hradě.
Alois Josef hrabě Krakowský z Kolowrat
(*21. ledna 1759, Praha – † 28. března 1833, Praha)
Alois Josef hrabě Krakowský z Kolowrat, svobodný pán z Újezda byl český římskokatolický duchovní, kanovník a prelát olomoucké kapituly, olomoucký světící biskup, později 16. biskup královéhradecký a 24. arcibiskup pražský. Pocházel z krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů. Narodil se v Praze jako Alois Josef Jáchym Ignác František z Pauly Michal Alexandr Saul Josef Kalasanský Šebestián Kajetán Antonín Paduánský, hrabě Krakowský z Kolowrat, svobodný pán z Újezda do staré české šlechtické rodiny Kolovratů-Krakovských. Byl dvanáctým ze čtrnácti dětí nejvyššího zemského sudího hraběte Prokopa Jana Krakovského z Kolovrat (1718–1774) a jeho druhé manželky hraběnky Marie Anny Markéty ze starého skotského rodu Ogilvy (1725–1810) a celý život se věnoval duchovní dráze, které byl rodiči předurčen.
Po studiích na pražském jezuitském gymnáziu studoval teologii v Praze a 7. dubna 1775 přijal nižší svěcení. V letech 1776–1781 studoval teologii v Římě, kde získal kněžské svěcení i doktorát z teologie. Roku 1783 se stal proboštem kroměřížské kapituly, ale již roku 1786 byl přijat za sídelního kanovníka olomouckého (nesídelním byl již od roku 1785, znovu se jím stal po jmenování biskupem královéhradeckým). Arcibiskup Colloredo jej ustanovil generálním vikářem arcidiecéze, roku 1800 direktorem kněžského semináře v Olomouci.
Alois Josef hrabě Krakowský z Kolowrat, svobodný pán z Újezda byl český římskokatolický duchovní, kanovník a prelát olomoucké kapituly, olomoucký světící biskup, později 16. biskup královéhradecký a 24. arcibiskup pražský. Pocházel z krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů. Narodil se v Praze jako Alois Josef Jáchym Ignác František z Pauly Michal Alexandr Saul Josef Kalasanský Šebestián Kajetán Antonín Paduánský, hrabě Krakowský z Kolowrat, svobodný pán z Újezda do staré české šlechtické rodiny Kolovratů-Krakovských. Byl dvanáctým ze čtrnácti dětí nejvyššího zemského sudího hraběte Prokopa Jana Krakovského z Kolovrat (1718–1774) a jeho druhé manželky hraběnky Marie Anny Markéty ze starého skotského rodu Ogilvy (1725–1810) a celý život se věnoval duchovní dráze, které byl rodiči předurčen.
Po studiích na pražském jezuitském gymnáziu studoval teologii v Praze a 7. dubna 1775 přijal nižší svěcení. V letech 1776–1781 studoval teologii v Římě, kde získal kněžské svěcení i doktorát z teologie. Roku 1783 se stal proboštem kroměřížské kapituly, ale již roku 1786 byl přijat za sídelního kanovníka olomouckého (nesídelním byl již od roku 1785, znovu se jím stal po jmenování biskupem královéhradeckým). Arcibiskup Colloredo jej ustanovil generálním vikářem arcidiecéze, roku 1800 direktorem kněžského semináře v Olomouci.
Anna Maria (Marie) Mancini
(*28. srpna 1639 – † 8. května 1715)
Princess Colonna - princezna z Colony byla třetí z pěti sester Manciniových; neteře kardinála Mazarina , které byly přivezeny do Francie, aby se výhodně provdaly. Spolu se dvěma svými sestřenicemi Martinozziovými byly sestry Manciniové známé na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. jako Mazarinetky. Marie je předkem belgické královny Paoly. Anna Marie se narodila 28. srpna 1639 a vyrůstala v Římě. Její otec baron Lorenzo Mancini byl italským aristokratem, ale také nekromantem a astrologem. Po jeho smrti v roce 1650 matka Geronima Mazzarini odjela s dětmi do Paříže, kde doufala, že díky vlivu svého mocného bratra, kardinála Mazarina, najde vhodné manžely pro své dcery. Manciniovy nebyly jedinými příbuznými kardinála Mazarina, které přijely do Francie. Dalšími byly dvě jejich sestřenice, dcery Mazarinovy nejstarší sestry. Starší z dívek, Laura Martinozzi, se provdala za vévodu z Modeny Alfonse IV. d'Este a byla matkou Marie Beatrice d'Este, druhé manželky anglického krále Jakuba II. Mladší ze sester, Anna Marie Martinozzi, se stala manželkou Armanda de Bourbon, knížete z Conti. Ve Francii začali Anně Marii říkat pouze Marie. "Tmavá, temperamentní a krásná", Marie zaujala nejdůležitější osobnost u francouzského královského dvora: romanticky se do ní zamiloval Ludvík XIV. Král byl do Marie tak poblázněný, že dokonce vyjádřil přání se s ní oženit. Kardinál Mazarin a králova matka Anna Rakouská nakonec pár rozdělili, Marii vykázali z Francie a Ludvíka oženili s Marií Terezou Španělskou. V roce 1661 byla Marie provdána za italského prince Lorenza Onofria Colonnu, který byl po jejich svatební noci velmi překvapen, když zjistil, že je jeho novomanželka stále panna. Ženich neočekával, že nalezne "nevinnost mezi láskami králů". Po narození třetího dítěte se vztah mezi manželi zhoršil. 29. května 1672, opustila Marie, strachující se o holý život, opustila v doprovodu sestry Hortenzie, Řím. V roce 1677 napsala své memoáry. Do Itálie se vrátila až po manželově smrti v roce 1689. Zemřela 8. května 1715 v Pise a byla pohřbena v kostele Santo Sepolcro.
Princess Colonna - princezna z Colony byla třetí z pěti sester Manciniových; neteře kardinála Mazarina , které byly přivezeny do Francie, aby se výhodně provdaly. Spolu se dvěma svými sestřenicemi Martinozziovými byly sestry Manciniové známé na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. jako Mazarinetky. Marie je předkem belgické královny Paoly. Anna Marie se narodila 28. srpna 1639 a vyrůstala v Římě. Její otec baron Lorenzo Mancini byl italským aristokratem, ale také nekromantem a astrologem. Po jeho smrti v roce 1650 matka Geronima Mazzarini odjela s dětmi do Paříže, kde doufala, že díky vlivu svého mocného bratra, kardinála Mazarina, najde vhodné manžely pro své dcery. Manciniovy nebyly jedinými příbuznými kardinála Mazarina, které přijely do Francie. Dalšími byly dvě jejich sestřenice, dcery Mazarinovy nejstarší sestry. Starší z dívek, Laura Martinozzi, se provdala za vévodu z Modeny Alfonse IV. d'Este a byla matkou Marie Beatrice d'Este, druhé manželky anglického krále Jakuba II. Mladší ze sester, Anna Marie Martinozzi, se stala manželkou Armanda de Bourbon, knížete z Conti. Ve Francii začali Anně Marii říkat pouze Marie. "Tmavá, temperamentní a krásná", Marie zaujala nejdůležitější osobnost u francouzského královského dvora: romanticky se do ní zamiloval Ludvík XIV. Král byl do Marie tak poblázněný, že dokonce vyjádřil přání se s ní oženit. Kardinál Mazarin a králova matka Anna Rakouská nakonec pár rozdělili, Marii vykázali z Francie a Ludvíka oženili s Marií Terezou Španělskou. V roce 1661 byla Marie provdána za italského prince Lorenza Onofria Colonnu, který byl po jejich svatební noci velmi překvapen, když zjistil, že je jeho novomanželka stále panna. Ženich neočekával, že nalezne "nevinnost mezi láskami králů". Po narození třetího dítěte se vztah mezi manželi zhoršil. 29. května 1672, opustila Marie, strachující se o holý život, opustila v doprovodu sestry Hortenzie, Řím. V roce 1677 napsala své memoáry. Do Itálie se vrátila až po manželově smrti v roce 1689. Zemřela 8. května 1715 v Pise a byla pohřbena v kostele Santo Sepolcro.
Marcantonio Colonna ze Stigliana
(*18. března 1724 - † 16. srpna 1795)
3. princ ze Sonnina a 4. markýz z Castelnuovo ( Grande de España )
Byl italský šlechtic, voják a politik. Byl to princ ze Sonnina, markýz z Castelnuovo, Grandee Španělska a rytíř Řádu svatého Januaria . Stal se místokrálem Sicílie v roce 1775.
3. princ ze Sonnina a 4. markýz z Castelnuovo ( Grande de España )
Byl italský šlechtic, voják a politik. Byl to princ ze Sonnina, markýz z Castelnuovo, Grandee Španělska a rytíř Řádu svatého Januaria . Stal se místokrálem Sicílie v roce 1775.
Filip II Colonna
(*7. dubna 1663, Řím - † 6. listopadu 1714, Řím)
Princ a asistent papežského trůnu. Byl synem Lorenza Onofria a Marie Mancini, synovce kardinála Mazarina.
Princ a asistent papežského trůnu. Byl synem Lorenza Onofria a Marie Mancini, synovce kardinála Mazarina.
Marcantonio II Colonna
(*26. února 1535, Lanuvio - 1. srpna 1584, Medinaceli)
Princ z Paliano, vévoda z Tagliacozzo. Byl italský šlechtic , vůdce , admirál a mecenáš umění a 1. princ z Paliano , 3. vévoda téhož , 3. vévoda z Tagliacozzo . V roce 1577 se stal místokrálem na Sicílii, byl také jedním z hlavních protagonistů vítězství v bitvě u Lepanta spolu s admirálem Janem Rakouským zastával četné administrativní a vojenské úřady v rámci Státu církve a španělského panství.
Princ z Paliano, vévoda z Tagliacozzo. Byl italský šlechtic , vůdce , admirál a mecenáš umění a 1. princ z Paliano , 3. vévoda téhož , 3. vévoda z Tagliacozzo . V roce 1577 se stal místokrálem na Sicílii, byl také jedním z hlavních protagonistů vítězství v bitvě u Lepanta spolu s admirálem Janem Rakouským zastával četné administrativní a vojenské úřady v rámci Státu církve a španělského panství.
Livia Colonna
(*Narození neznámé - † 1552)
Další podrobnosti nejsou známy.
Další podrobnosti nejsou známy.
Aspreno I Colonna Doria
Aspreno I Colonna Doria
(*10. září 1787, Řím - † 3. února 1847, Řím)
Aspreno I Colonna Doria (princ z Avella a vévoda z Tursi z matčiny strany, poté XIII. princ z Paliano ) se narodil v Římě 10. září 1787 Fabriziu Colonnovi (1761-1813) a jeho manželce Biance, dědici Doria Del Carretto Sforza Visconti. [1] (1763-1829). [2] Fabrizio (mladší bratr Filippa (1760-1818), XII. princ z Paliano, konstábl neapolského království a asistent prince papežského trůnu, byl politik a diplomat, kooptovaný Napoleonem Bonapartem v tzv. Sénat conservator v roce 1810. Aspreno I Colonna se v Římě 20. března 1819 oženil s Donnou Marií Giovannou Cattaneo della Volta (1790-1876), dcerou Dona Augusta Cattanea della Volta 5. prince ze San Nicandro, vévody z Termoli, neapolského patriciána a janovského patricije. Dědic z matčiny strany princů z Avella a vévodů z Tursi , převzal tituly a majetky s celým svěřenectvím Colonna di Paliano po smrti svého strýce Filipa III ., který zemřel v roce 1818 bez mužských dědiců. Zaujal také pozici pomocného prince na papežský trůn a dědičnou pozici velkého konstábla neapolského království.
(*10. září 1787, Řím - † 3. února 1847, Řím)
Aspreno I Colonna Doria (princ z Avella a vévoda z Tursi z matčiny strany, poté XIII. princ z Paliano ) se narodil v Římě 10. září 1787 Fabriziu Colonnovi (1761-1813) a jeho manželce Biance, dědici Doria Del Carretto Sforza Visconti. [1] (1763-1829). [2] Fabrizio (mladší bratr Filippa (1760-1818), XII. princ z Paliano, konstábl neapolského království a asistent prince papežského trůnu, byl politik a diplomat, kooptovaný Napoleonem Bonapartem v tzv. Sénat conservator v roce 1810. Aspreno I Colonna se v Římě 20. března 1819 oženil s Donnou Marií Giovannou Cattaneo della Volta (1790-1876), dcerou Dona Augusta Cattanea della Volta 5. prince ze San Nicandro, vévody z Termoli, neapolského patriciána a janovského patricije. Dědic z matčiny strany princů z Avella a vévodů z Tursi , převzal tituly a majetky s celým svěřenectvím Colonna di Paliano po smrti svého strýce Filipa III ., který zemřel v roce 1818 bez mužských dědiců. Zaujal také pozici pomocného prince na papežský trůn a dědičnou pozici velkého konstábla neapolského království.
Johannes Coudenhove-Kalergi
(*15. 9. 1893, Tokio - † 29. 1. 1965, Regensburg)
Johannes (Hans) Evangelista Virgilius. Šlechtic (hrabě), prvorozený syn Mitsuko Coudenhove-Kalergi, manžel maďarské aviatičky Lilly Steinschneider. Žil na zámku v Poběžovicích, v r. 1945 mu byl zkonfiskován majetek a byl zařazen do odsunu.
Johannes (Hans) Evangelista Virgilius. Šlechtic (hrabě), prvorozený syn Mitsuko Coudenhove-Kalergi, manžel maďarské aviatičky Lilly Steinschneider. Žil na zámku v Poběžovicích, v r. 1945 mu byl zkonfiskován majetek a byl zařazen do odsunu.
Die wichtigen Adelsfamilien hier
Versuchen Sie, die bedeutenden lokalen Adelsfamilien und die nach dem Schwert ausgestorbenen Familien kennen zu lernen. Die Geschichte dieser Familien ist ein wichtiger Teil der Geschichte unseres Landes und ihre Nachlässe gehören zur Schatzkammer des tschechischen Kulturerbes.
Einerseits stärkten Ehen zwischen Adeligen die Abgeschlossenheit des Adels und die Bildung einer selbstbewussten Adelsgemeinschaft und später auch die Unterscheidung zwischen Hoch- und Niederadel. Andererseits konnten Ehen ein Mittel sein, um verschiedene Adelsfraktionen zu bilden, die um die Macht kämpfen konnten.
Trauttmansdorff - Trauttmansdorff
Österreichisches Adelsgeschlecht, das ursprünglich aus der Steiermark stammte und sich seit dem 17. Ihr ursprünglicher Sitz war das Dorf Trautmansdorff in der Steiermark. Erstmals urkundlich erwähnt wurde es 1308 durch Herrnand von Trauttmansdorff. Im Jahr 1598 wurde er in den Adelsstand erhoben, ein prominenter Diplomat und Höfling, Maximilian Trauttmansdorff, der den Grundstein des Familienvermögens in Böhmen legte. Im Jahr 1622 erwarb er die ehemalige Lobkowicz'sche Herrschaft Horsovsky Tyn (Bischofteinitz), Litomysl und weitere Güter. Ende des 17. Jahrhunderts gehörte die Familie zu den reichsten böhmischen Adelsgeschlechtern und besaß hohe Positionen mit Ländereien in der Steiermark, in Tirol oder im heutigen Slowenien. Heute lebt die Familie hauptsächlich in Österreich, ihr privater Wohnsitz ist das Schloss Pottenbrunn in Niederösterreich. Das Oberhaupt der Familie ist Fürst Karl Wolfgang Trauttmansdorff (*1956). Sein Cousin Ferdinand (*1950) war von 2010 bis 2015 österreichischer Botschafter in der Tschechischen Republik.
Die Lamingers von Albenreuth - Laminger von Albenreuth
Die Lamingers oder Lamingers von Albenreuth (Lamminger von Albenreuth, auch Lomaner oder Laminger) waren ursprünglich ein aus Bayern stammendes Ministerialengeschlecht, das seit dem 16. Jahrhundert auch Besitzungen in Westböhmen hatte. Sie waren mit der Familie Hertenberg von Hartenberg in Böhmen (tschechisch: Hrebeny) verwandt. Nach Erbstreitigkeiten zwischen seinen Brüdern erwarb Wolf Maxmilian Laminger (Lomikar) 1660 die Burg Domazlice (Taus), Ujezd Svateho Krize und Bela nad Radbuzou. (Weißensulz). Im Jahr 1671 trat er die Burg an die Stadt Domazlice ab und verlegte sie auf die Burg in Trhanov (Chodenschloß). Im Jahre 1693 kam es zu einem Aufstand in der Region Chodsko unter der Führung von Jan Sladky Kozina. Dieser Aufstand wurde niedergeschlagen. Wolf Maxmilian starb 1696 und sein Besitz wurde von seiner Tochter Marie Anna Barbora geerbt, die er mit Katerina Popelovna von Lobkovice verheiratet hatte. Ihr Ehemann war Graf Vaclav von Gutstejn. Marie Anna verkaufte Trhanov und Kouty im Jahr 1697. Mit ihrem Tod starb der tschechische Zweig der Lamingers von Albenreuth aus.
Familie Khevenhüller
Eine Adelsfamilie, deren Ursprünge seit 1396 bekannt sind, als sie ihren Sitz auf der Burg Landskron in Kärnten hatte. Im Jahr 1566 wurden sie in den Stand der freien Herren erhoben. Im 16. Jahrhundert spaltete sich die Familie in zwei Hauptlinien, die Khevenhüller-Frankenburg (ab 1593 als Reichsgrafen) und die Khevenhüller-Hochosterwitz (ab 1725 als Reichsgrafen und 1763 als Herzöge von Khevenhüller-Metsch). Der Zweig Khevenhüller-Frankenburg starb 1812 aus; in der Linie Khevenhüller-Metsch besaß die Familie seit dem 18. Jahrhundert Besitz in Böhmen. Bis zum Ende der Monarchie bekleidete die Familie Khevenhüller hohe Positionen in Armee, Diplomatie und Hof und spielte auch in der Regionalpolitik der verschiedenen Kronländer eine Rolle. Zehn Mitglieder der Familie wurden mit dem Orden vom Goldenen Vlies ausgezeichnet und hatten ab 1861 Anspruch auf eine erbliche Mitgliedschaft im österreichischen Oberhaus. Die Familie stammt aus Kevenhüll bei Beilngries (Kloster Eichstätt im heutigen Oberbayern) und wird erstmals am 24. Juli 1330 im Zusammenhang mit Ulreich Chevenhuelaer erwähnt.
Herren von Gutstein - Gutenstein
Die Herren von Gutštejn sind ein altes böhmisches Adelsgeschlecht aus dem Geschlecht der Hroznat, benannt nach der gleichnamigen Burg Gutštejn bei Konstantinovy Lazne in Westböhmen. Die Herrschaft Ryzmberk erreichte ihre größte Ausdehnung wahrscheinlich unter Graf Jirik Ryzmbersky von Gutstejn, als sie 1581 aus der Burg Ryzmberk, der Festung in Zahorany, zwei Städtchen (Kdyne und Vseruby), 13 Dörfern, vier Gutshöfen, einem Schafstall, einem Hopfenhof unterhalb der Burg und dem Königlichen Hain bestand. Graf Jiri erwarb bald die kleinere Herrschaft Kout und erbte von seiner Frau die Herrschaft Svrzno.
Colonna aus Völs
Die Colonna von Fels, manchmal auch von Völs (deutsch: Colonna von Fels - Völs) waren ein in Böhmen und Schlesien ansässiges Adels- und Grafengeschlecht. Die Familie stammte wahrscheinlich aus dem süditalienischen Tirol (Schloss Prösels - Völs am Schlern), wohin ein Teil der römischen Familie Colonna um 1153 gekommen sein soll, doch ist die Herkunft aus dieser päpstlichen Familie zweifelhaft. Ab 1572 waren sie auch in Böhmen tätig. Die Familie Colonna ist ein historisches römisches Patrizierhaus, eines der frühesten bezeugten und eines der bedeutendsten im Mittelalter und in der Neuzeit. Zu ihrer tausendjährigen Geschichte gehören der Papst, dreiunddreißig Kardinäle, Mäzene, Literaten, Philosophen, Soldaten des Kirchenstaates, des Königreichs Neapel und des Spanischen Reichs, Diplomaten und Politiker des vereinigten Italiens. Im Mittelalter bekleideten Mitglieder der Familie ununterbrochen das Amt des römischen Senators. Außerdem trugen sie die erblichen Titel eines Patriziers von Neapel, eines Patriziers von Venedig, eines Großkonstablers des Königreichs Neapel und eines Vizefürsten des päpstlichen Throns. Eines ihrer Mottos lautet: Mole sua stat ("fest auf seinem Gewicht stehen", "fest auf seiner Größe stehen").
Die Colons in Böhmen
1575 wurde Linhart Colona von Fels und mit ihm die gesamte Familie in den Adelsstand des Königreichs Böhmen erhoben, und die Familie stieg allmählich in Böhmen auf. Er erwarb viele Ländereien, doch seine Beteiligung am Aufstand der böhmischen Stände gegen den Kaiser bereitete seinen Niedergang vor. Linhart Colonna von Fels war einer der Anführer des protestantischen Aufstandes. Im Krieg gegen König Ferdinand II. war er Feldmarschall unter dem Kommando von General Graf Thurn. Er fiel am 11. Juni 1619 in der Schlacht von Netolice. Nach der Schlacht am Weißen Berg wurde sein Besitz beschlagnahmt und die Mitglieder seiner Familie waren gezwungen, aus Böhmen auszuwandern. Sie ließen sich in Oberschlesien nieder, wo Kaspar Colonna von Fels seit 1638 das Herzogtum Tosec und ab 1651 die Herrschaft Velké Strelice in Oberschlesien besaß. Diese Besitztümer blieben bis ins 18. Jahrhundert im Besitz der Familie. Im Jahr 1657 wurde Kaspar Colonna von Kaiser Leopold in den Grafenstand erhoben.
Familie Stadion - Stadion
Die Familie Stadion war ein süddeutsches Adels- und später Grafengeschlecht, das Ende des 17. Jahrhunderts nach Böhmen kam. Jan Filip kaufte von den Laminger-Erben Chodov, Vseruby, Záhorany und Kout im Böhmerwald. Letzteres war damals das Verwaltungszentrum einer großen Herrschaft zwischen Domažlice und Kdyne. Es war fast 250 Jahre lang im Besitz der Familie. Die berühmte Familie Stadion starb zu Beginn des 20. Jahrhunderts nach dem Schwert aus, und die Familie Schönborn erwarb das Gut.
Die Vidrsperger von Vidrsperg
Ursprünglich ein deutsches Adelsgeschlecht (Wiedersperger aus Wiedersperg), das auf der 1117 erbauten Burg Wiedersperg in Sachsen (Ölsnitz - Sachsen) residierte. Im 15. Jahrhundert zog die Familie nach Böhmen, wo sie zu böhmischen und später zu österreichischen Freiherren aufstieg. Hier heiratete Lorenz Widersberch Magdalena von Reitsenstein und dann seine zweite Frau Katharina Kawka von Rczizan. Seine vielen Kinder sorgten so für eine weite Verzweigung seiner Familie. Im Jahr 1468 kaufte ein gewisser Hynek ein Haus in Kadan. Seine anderen Verwandten siedelten sich in der Region Pilsen an, wo Lawrence als Statthalter der Burg Švamberk (Krasikov) und Kaspar der Burg Rabstejn diente. Im 16. Jahrhundert teilte sich die Familie in zwei Hauptlinien, die ritterliche und die freiherrliche. Die ritterliche Linie spaltete sich Ende des 16. Jahrhunderts in mindestens drei Zweige auf. Jahrhunderts in mindestens drei Zweige. 1945 verloren sie ihre Güter in Böhmen.
Coudenhove - Kalergi
Der erste nachweisbare Vorfahre der Familie war Theodoricus Coudenhove (1240) in Brabant. Sein Nachkomme Gerolf nahm in der Mitte des 13. Jahrhunderts an einem der Kreuzzüge nach Palästina teil. Die Familie verzweigte sich auf komplizierte Weise und lebte in den böhmischen Ländern im Stand der Grafen und Freiherren. Graf Kuno (1858-1915) heiratete die Gräfin Ernestina Breunner-Enckvoirth (1861-1945) und besaß den mährischen Hof Kunstat.
Coudenhove - eine Familie ohne Vorurteile
Frantisek Karel Coudenhove kaufte 1864 das Schloss in Pobezovice (früher Ronsperk-Ronsperg). Im Jahr 1857 heiratete er Marie von Kalergi, eine Frau aus einem der ältesten europäischen Geschlechter. Der uralte Ursprung des Namens Kalergi war für die Familie so wichtig, dass beide Söhne zu Beginn dieses Jahrhunderts die Zusammenführung der Namen beantragten, so dass sie ab 1903 den Titel Graf Coudenhove-Kalergi führten. Nach dem Tod von Franz Karl wurde sein Sohn Heinrich der Besitzer von Pobezovice. 1892 heiratete Graf Heinrich in Tokio eine Japanerin, Mitsuko Aoyama (1874-1941), die Tochter eines Antiquitätenhändlers, mit der er vier Söhne und zwei Töchter hatte. Zwei Kinder wurden dem Paar noch in Japan geboren. Nach Beendigung der diplomatischen Mission von Heinrich Coudenhove-Kalergi kehrten sie nach Europa zurück, wo der gräfliche Ehemann die Verwaltung des Familienguts in Pobezovice übernahm. Mitsuko wurde somit die erste Japanerin, die dauerhaft auf unserem Territorium lebte, und vielleicht auch die erste Katholikin mit japanischen Wurzeln, da sie bereits in Tokio getauft worden war. Mitsuko erhielt eine intensive Ausbildung und lernte Französisch, Deutsch, Mathematik, Geografie und Geschichte. Nach dem Tod ihres Mannes im Jahr 1906 übernahm sie neben der Erziehung der Kinder auch die Verwaltung des Familienbesitzes. Zu diesem Zweck begann sie auch ein Studium der Rechts- und Wirtschaftswissenschaften. Nach der Gründung der Tschechoslowakischen Republik (1918) ging sie mit ihrer Tochter Olga nach Österreich und ließ sich in Wien nieder. Sie kehrte nie mehr nach Japan zurück und wurde, als sie 1941 starb, auf dem Wiener Friedhof Hietzing beigesetzt.
Schwihau von Riesenberg
Ein böhmischer Adliger, der zunächst in Pilsen residierte. In den Jahren 1279-1282 gründete der Landrichter Depolt die Burg Ryzmberk in Domazlice oberhalb der Stadt Kdyne. Seine Söhne teilten sich in mehrere Zweige auf, Bretislav residierte weiterhin in Ryzmberk, Vilem erwarb die Burg Skala und später Svihov, von der sie ihren Namen ableiteten, und Chyse. Im 14. Jahrhundert gehörten sie zu den führenden Grundherren, besaßen die Burgen Svihov und Rabi und erwarben Bor u Tachova, Prestice, Lititz und Velhartice. Im 16. Jahrhundert hatten sie noch wichtige Ämter inne, doch ihr Einfluss ging allmählich zurück. Im 18. Jahrhundert starben sie aus.
Die Zuckerer von Tamfeld
Böhmisches Adelsgeschlecht vom Ende des 14. Jahrhunderts, ursprünglich eine adelige Familie. Das Wappen wurde auch von den Rittern von Tannenfeld bei Kulmbach in Bayern verwendet. Nach dem Weißen Berg ist die Familie nicht mehr so bedeutend. Sie waren die Besitzer der Burg Ujezd sv. Krize und residierten dort das ganze 18. Dann ging es an Anna Theresia Sugar von Tamfeld über, Tochter von Jan Jaroslav Frantisek Sugar von Talmfeld und Anna Sibylla Zdarska von Zdar. Anna Terezie Cukrova war die Frau von Zdenek Kaspar Kaplir von Sulevice. Er trug persönlich zur Niederlage der Türken bei der Belagerung Wiens im Jahr 1683 bei. Hunderttausend osmanische Türken belagerten die Stadt, die als das Tor zu Europa galt. Kaiser Leopold I. ernannte Kapler zum obersten Vertreter der zivilen Verwaltung Wiens, mit Graf Ernst Rüdiger Starhemberg als militärischem Befehlshaber. Die Verteidigung des belagerten Wiens wurde zu einem zentralen Anliegen für ganz Mitteleuropa und für die gesamte christliche Zivilisation Europas, doch die Hilfe ließ auf sich warten. 62 Tage lang stand der Kaplan während der schrecklichen Belagerung an der Spitze der Stadt. Er übernahm auch den Oberbefehl, als Starhemberg durch seine Verwundungen behindert wurde. Die Belagerung wurde erst durch Truppen beendet, die von den engelsgleichen Husaren des polnischen Königs Johann III. Sobieski, die die Türken in der Schlacht am Kahlenberg vernichtend schlugen. Kaplir Verdienst bei der Rettung Wiens war enorm. Anfang Dezember 1683 erhielt er von Kaiser Leopold die Marschallschärpe und den Marschallstab. "In Böhmen wird die Gestalt von Kaplir nicht geschätzt, aber die österreichische Nation hält ihn für den Retter von Wien. Die Zuckerer starben als Grafen am Ende des 18. Jahrhunderts durch das Schwert aus.
Wunschwitz
Eine alte Familie aus der Niederlausitz, die im 17. Jahrhundert nach Böhmen kam. Matthias Bohumir war ab 1660 königlicher Prokurator und später Statthalter in Pilsen. Im Jahre 1661 wurde er in den Stand der Freien erhoben. Durch Heirat erwarb er Pobezovice in Domazlice und besaß Vilemov, das er gegen Vlachovo Brezi tauschte. Sein Sohn Gottfried Daniel - Baron Wunschwitz (1678-1741) besaß dann später Pobezovice.
Dobrohost aus Ronsperk
Als erstes Mitglied des Geschlechts in Böhmen wird Zdeslav von Osvracin genannt, der an der Egerer Hochzeit von Wenzel II. im Jahr 1289 teilnahm. Der Fortsetzer der Hauptlinie war Nechval. Er hinterließ zwei Söhne, die durch den Besitz getrennt waren: Zbynek, den bischöflichen Burggrafen in Stary Herstejn und Horsovsky Tyn, und Dobrohost. Der Zweig Osvracín (Zbynek) verlor im 14. Jahrhundert seine Burg und starb im 15. Jahrhundert aus.
Svamberk - von Schwanberg
Ein altes böhmisches Geschlecht mit Ursprüngen in Westböhmen auf der Stammburg Krasikov. Die Ursprünge der Familie liegen im 12. Jahrhundert, sie nahmen ihren Namen im Geiste der ritterlichen Mode an, indem sie das Wappen des Schwans (Schwann) eindeutschten. Seit dem 13. Jahrhundert gehörten sie zu den bedeutendsten westböhmischen Familien. Ende des 15. Jahrhunderts kam die Familie Choden in den Besitz der einflussreichen Familie Svamberk. Petr von Svamberk zwang die Choden jedoch, gegen die Privilegien der Chodsko zu arbeiten, was einen heftigen Widerstand der Chodsko hervorrief, und sie beschlossen, sich auch dem König zu widersetzen. Sie versuchten sogar, bewaffneten Widerstand zu leisten, aber 1560 erhielt Peter von Svamberk vom Kaiser das Recht, seine Untertanen sogar an der Kehle zu bestrafen. Schließlich gelang es den Gemeinden von Chodsko, sich aus dem Einfluss der Familie Svamberk freizukaufen, und sie wurden am 3. März 1572 frei. Nach dem Tod von Peter Vok erwarb die Familie Svamberk den Rosenberger Besitz und wurde für kurze Zeit zu einer der reichsten Familien im böhmischen Königreich. Ihre Beteiligung am Ständeaufstand erwies sich als verhängnisvoll, woraufhin ihr Besitz konfisziert wurde und sie gezwungen waren, auszuwandern. Im Jahr 1664 ließ Adam II. von Svamberk die männliche Linie aussterben.
Rukavina von Morgenstern
Handschuh von Morgenstern, 1845 österreichischer Adel. Der Name der Adelsfamilie bezieht sich im Wappen auf die Darstellung der Morgenröte (Morgenstern). Die Familie hatte mehrere prominente Adlige der Zeit. Dazu gehörten Oberstleutnant D. Lukas Rukavina von Morgenstern, Rittmeister R. Roman Morgenstern Adeliger aus Podjazdy, Morgenstern von Sashegy (1910 ungarischer Adel) und oder Oberstleutnant Gusztav Morgenstern. In Böhmen, Matej (Matous) Morgenster, Wildhüter in Kvaslice u Habartic o. Klatovy Nr. 6, dem und seiner Frau Josefina, geboren in Klatovy, Nr. Krauzova, Tochter des Leibeigenen Vaclav Krauze und Alzbeta von Pecetin, Pfarrei Nemcice, Untertanen des Kommandos der Ritter von Malzay in Mecholupy, von 1789 bis 1801 in Kvaslice 6 Kinder hatten. Ein anderer war Christian Sigismund von Sadovice, der 1643 Statthalter von Bechyne war.
Der Aufstieg der Habsburger auf den böhmischen Thron
Fota: wikipedia.org | Archiv Region Chodsko
Die Neuzeit kam und brachte viele kulturelle und politische Veränderungen mit sich
Ferdinand I. bestieg den böhmischen Thron und die Habsburger übernahmen die Macht. Die Habsburger waren ein Herrschergeschlecht, das zu den bedeutendsten in der europäischen Geschichte gehörte und von dem einige Mitglieder auch als Kaiser des Heiligen Römischen Reiches und als böhmische Könige über das Gebiet der heutigen Tschechischen Republik herrschten.
Begeben Sie sich auf eine Reise in die Vergangenheit und entdecken Sie die historische, soziale und kulturelle Bedeutung des Adels in den Ländern der Böhmischen Krone.
Anna Jagellonská
(*23. července 1503, Budín - † 27. ledna 1547, Praha)
Také známá jako Anna Česká a Uherská, byla uherská, česká a římská královna a rakouská arcivévodkyně, manželka Ferdinanda I. (později císař Svaté říše římské). Tímto sňatkem přišli na český trůn Habsburkové a zůstali na něm až do rozpadu Rakouska-Uherska po první světové válce. V českých zemích byla velmi oblíbená a získala si přezdívku Matka národa. Dne 23. července 1503 porodila královna Anna z Foix svému choti Vladislavovi Jagellonskému dceru Annu, prvního toužebně očekávaného potomka. Anna se narodila v Budíně a stejně jako její bratr Ludvík, který se narodil v roce 1506, se stala předmětem sňatkové politiky. Římsko-německý král Maximilián I. Habsburský nabídl Vladislavovi sňatek Anny s některým ze svých vnuků, Karlem nebo Ferdinandem Habsburským. Návrh na dynastické spojení našel u krále Vladislava i královny Anny příznivý ohlas. To pomohlo uvolnit v té době již velmi napjaté vztahy mezi budínským královským dvorem a Vladislavem. Po jeho vážném onemocnění se však zdálo, že tento krok sotva půjde prosadit mírovou cestou, neboť „uherská národní strana“ nechtěla připustit, aby se cizinec někdy stal panovníkem v Uhrách. Vladislav začal navzdory odporu uherské šlechty vyjednávat s Habsburky a Maxmilián oficiálně požádal o princezninu ruku v polovině roku 1504. Za tři roky 1. července 1506 se Anně narodil bratr Ludvík. Král Vladislav měl konečně jediného mužského dědice. Přestože byl chlapec velmi slabý, udržel se při životě. Maxmilián opět začal vyjednávat o sňatku a nabídl Vladislavovi pro jeho syna za manželku svou vnučku Marii Habsburskou, sestru Karla a Ferdinanda Habsburského. Roku 1507 byli Ludvík i Anna uznáni dědici českého království pod podmínkou, že se naučí česky. O dva roky později se Vladislav II. rozhodl nechat korunovat tříletého Ludvíka králem. Dle kronikářů se mělo jednat o nejméně zdařilou korunovaci jejímž středem bylo malé vystrašené a uplakané dítě, které ještě ani neumělo mluvit. V důsledku čehož měla nakonec rukou krále Vladislava II. svatováclavská koruna skončit i na hlavě šestileté princezny Anny (díky čemuž se jí zmatení přítomní měli poklonit), která se také rozplakala a chtěla korunu pro sebe. Sňatky jagellonsko-habsburských sourozenců a jejich vzájemná nástupnická práva byla dohodnuta roku 1515 ve Vídni císařem Maxmiliánem I. Habsburským, Vladislavem Jagellonským a Zikmundem I. Starým.
V červenci 1515 byla Anna, tehdy dvanáctiletá, slavnostně zasnoubena za jednoho z vnuků Maxmiliána, aniž bylo určeno za kterého. Zastupoval je jejich děd Maxmilián. Anna byla poté odvezena do Innsbrucku, kde se věnovala vzdělání společně se svou švagrovou Marií. Původně Anna i její bratr Ludvík předpokládali, že manželem Anny se stane prvorozený Karel. Arcivévoda Karel byl však od roku 1516 španělským králem a bylo pro něj politicky výhodnější žádat o nevěstu na lisabonském dvoře. Anna byla velmi zklamaná, neboť se musela spokojit s jeho mladším bratrem Ferdinandem. Sňatek Ferdinanda a Anny proběhl v rakouském Linci 26. května 1521.
Anna svému manželovi přinesla nárok na českou korunu, pokud její bratr Ludvík zemře. Stalo se tak již za pět let, kdy Ludvík roku 1526 zemřel v bitvě u Moháče. Ferdinand si ihned nárokoval český a uherský trůn jako manžel Ludvíkovy sestry. Tento nárok byl bez výhrad uznán jen ve vedlejších českých zemích – Moravě, Slezsku a Lužici. České stavy odmítaly uznat nároky Ferdinanda a Anny a trvaly na svobodné volbě. Ferdinandova pozice byla ale z uchazečů o český trůn nejsilnější a českým králem byl zvolen 23. října 1526. Královský pár byl slavnostně korunován 24. resp. 25. února 1527 v Praze. V Uhersku to Ferdinand také neměl lehké. Větší část Uherska zabral vítěz od Moháče Sulejman I. a na zbylém území část šlechty podporovala Ferdinanda a část sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Anna a Ferdinad byli v listopadu 1527 ve Stoličném Bělehradu korunováni. Byly posledním královským párem, který zde podstoupil korunovaci. Manželství Anny a Ferdinanda bylo velmi šťastné. Manželé žili střídavě v Linci a v Praze a jejich soužití bylo oázou klidu a spokojenosti. Anna svého muže často doprovázela na jeho cestách a snažila se mu pomáhat při jeho vladařských povinnostech. Ferdinand se jí naopak odvděčoval příkladnou starostí o ni a o děti. Byl jí věrný a miloval ji. Oba se zasloužili o vynikající vzdělání svých dětí. Královna Anna byla zastánkyní humanismu a proslula i skromností při výběru šatů a vlastní zručností při vyšívání. Svou přátelskou povahou a skromností získala v českých zemích sympatie pro Habsburky. Obyvatelé Prahy ji měli velmi rádi také proto, že se zasloužila o opravu svatovítského chrámu po velkém požáru roku 1541. Získala si tak přezdívku Matka národa. Ferdinand dal na její počest postavit renesanční letohrádek Belvedér, dnes nazývaný letohrádek královny Anny. Stojí v renesančních zahradách Pražského hradu a měl sloužit královně Anně k pořádání jejích oblíbených plesů a k dalším tehdejším kratochvílím urozeného panstva. Stavba byla zahájena roku 1538 italským stavitelem Paolem della Stellou, ale dokončen byl až roku 1564. Anna se jeho dokončení nedožila. Za panování Rudolfa II. byl Belveder používán jako hvězdářská pozorovatelna císařského astronoma Tycha Braha (1546–1601). Anna zemřela po pětadvaceti letech šťastného manželství dne 27. ledna 1547 po porodu svého patnáctého dítěte, dcery Johany. Pro Ferdinanda se jednalo o zlomový okamžik v jeho životě, neboť Anna mu byla milovanou manželkou, přítelkyní i rádkyní. Velmi truchlil a podle dobových zpráv si již nikdy nenechal oholit vousy. Přežil jí o sedmnáct let. Na smrtelné posteli držel v rukou obrázek Anny, aby ji na onom světě poznal, až se s ní setká. Anna Jagellonská je pohřbená vedle Ferdinanda I. a syna Maxmiliána II. ve svatovítském chrámu na Pražském hradě. Leží pod nádherným mauzoleem, které na žádost syna Maxmiliána postavil nizozemský sochař Alexander Colin. Její vnuk Rudolf II. dal později na mramorovém mauzoleu zhotovit podoby Ferdinanda a Anny v životní velikosti.
Také známá jako Anna Česká a Uherská, byla uherská, česká a římská královna a rakouská arcivévodkyně, manželka Ferdinanda I. (později císař Svaté říše římské). Tímto sňatkem přišli na český trůn Habsburkové a zůstali na něm až do rozpadu Rakouska-Uherska po první světové válce. V českých zemích byla velmi oblíbená a získala si přezdívku Matka národa. Dne 23. července 1503 porodila královna Anna z Foix svému choti Vladislavovi Jagellonskému dceru Annu, prvního toužebně očekávaného potomka. Anna se narodila v Budíně a stejně jako její bratr Ludvík, který se narodil v roce 1506, se stala předmětem sňatkové politiky. Římsko-německý král Maximilián I. Habsburský nabídl Vladislavovi sňatek Anny s některým ze svých vnuků, Karlem nebo Ferdinandem Habsburským. Návrh na dynastické spojení našel u krále Vladislava i královny Anny příznivý ohlas. To pomohlo uvolnit v té době již velmi napjaté vztahy mezi budínským královským dvorem a Vladislavem. Po jeho vážném onemocnění se však zdálo, že tento krok sotva půjde prosadit mírovou cestou, neboť „uherská národní strana“ nechtěla připustit, aby se cizinec někdy stal panovníkem v Uhrách. Vladislav začal navzdory odporu uherské šlechty vyjednávat s Habsburky a Maxmilián oficiálně požádal o princezninu ruku v polovině roku 1504. Za tři roky 1. července 1506 se Anně narodil bratr Ludvík. Král Vladislav měl konečně jediného mužského dědice. Přestože byl chlapec velmi slabý, udržel se při životě. Maxmilián opět začal vyjednávat o sňatku a nabídl Vladislavovi pro jeho syna za manželku svou vnučku Marii Habsburskou, sestru Karla a Ferdinanda Habsburského. Roku 1507 byli Ludvík i Anna uznáni dědici českého království pod podmínkou, že se naučí česky. O dva roky později se Vladislav II. rozhodl nechat korunovat tříletého Ludvíka králem. Dle kronikářů se mělo jednat o nejméně zdařilou korunovaci jejímž středem bylo malé vystrašené a uplakané dítě, které ještě ani neumělo mluvit. V důsledku čehož měla nakonec rukou krále Vladislava II. svatováclavská koruna skončit i na hlavě šestileté princezny Anny (díky čemuž se jí zmatení přítomní měli poklonit), která se také rozplakala a chtěla korunu pro sebe. Sňatky jagellonsko-habsburských sourozenců a jejich vzájemná nástupnická práva byla dohodnuta roku 1515 ve Vídni císařem Maxmiliánem I. Habsburským, Vladislavem Jagellonským a Zikmundem I. Starým.
V červenci 1515 byla Anna, tehdy dvanáctiletá, slavnostně zasnoubena za jednoho z vnuků Maxmiliána, aniž bylo určeno za kterého. Zastupoval je jejich děd Maxmilián. Anna byla poté odvezena do Innsbrucku, kde se věnovala vzdělání společně se svou švagrovou Marií. Původně Anna i její bratr Ludvík předpokládali, že manželem Anny se stane prvorozený Karel. Arcivévoda Karel byl však od roku 1516 španělským králem a bylo pro něj politicky výhodnější žádat o nevěstu na lisabonském dvoře. Anna byla velmi zklamaná, neboť se musela spokojit s jeho mladším bratrem Ferdinandem. Sňatek Ferdinanda a Anny proběhl v rakouském Linci 26. května 1521.
Anna svému manželovi přinesla nárok na českou korunu, pokud její bratr Ludvík zemře. Stalo se tak již za pět let, kdy Ludvík roku 1526 zemřel v bitvě u Moháče. Ferdinand si ihned nárokoval český a uherský trůn jako manžel Ludvíkovy sestry. Tento nárok byl bez výhrad uznán jen ve vedlejších českých zemích – Moravě, Slezsku a Lužici. České stavy odmítaly uznat nároky Ferdinanda a Anny a trvaly na svobodné volbě. Ferdinandova pozice byla ale z uchazečů o český trůn nejsilnější a českým králem byl zvolen 23. října 1526. Královský pár byl slavnostně korunován 24. resp. 25. února 1527 v Praze. V Uhersku to Ferdinand také neměl lehké. Větší část Uherska zabral vítěz od Moháče Sulejman I. a na zbylém území část šlechty podporovala Ferdinanda a část sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Anna a Ferdinad byli v listopadu 1527 ve Stoličném Bělehradu korunováni. Byly posledním královským párem, který zde podstoupil korunovaci. Manželství Anny a Ferdinanda bylo velmi šťastné. Manželé žili střídavě v Linci a v Praze a jejich soužití bylo oázou klidu a spokojenosti. Anna svého muže často doprovázela na jeho cestách a snažila se mu pomáhat při jeho vladařských povinnostech. Ferdinand se jí naopak odvděčoval příkladnou starostí o ni a o děti. Byl jí věrný a miloval ji. Oba se zasloužili o vynikající vzdělání svých dětí. Královna Anna byla zastánkyní humanismu a proslula i skromností při výběru šatů a vlastní zručností při vyšívání. Svou přátelskou povahou a skromností získala v českých zemích sympatie pro Habsburky. Obyvatelé Prahy ji měli velmi rádi také proto, že se zasloužila o opravu svatovítského chrámu po velkém požáru roku 1541. Získala si tak přezdívku Matka národa. Ferdinand dal na její počest postavit renesanční letohrádek Belvedér, dnes nazývaný letohrádek královny Anny. Stojí v renesančních zahradách Pražského hradu a měl sloužit královně Anně k pořádání jejích oblíbených plesů a k dalším tehdejším kratochvílím urozeného panstva. Stavba byla zahájena roku 1538 italským stavitelem Paolem della Stellou, ale dokončen byl až roku 1564. Anna se jeho dokončení nedožila. Za panování Rudolfa II. byl Belveder používán jako hvězdářská pozorovatelna císařského astronoma Tycha Braha (1546–1601). Anna zemřela po pětadvaceti letech šťastného manželství dne 27. ledna 1547 po porodu svého patnáctého dítěte, dcery Johany. Pro Ferdinanda se jednalo o zlomový okamžik v jeho životě, neboť Anna mu byla milovanou manželkou, přítelkyní i rádkyní. Velmi truchlil a podle dobových zpráv si již nikdy nenechal oholit vousy. Přežil jí o sedmnáct let. Na smrtelné posteli držel v rukou obrázek Anny, aby ji na onom světě poznal, až se s ní setká. Anna Jagellonská je pohřbená vedle Ferdinanda I. a syna Maxmiliána II. ve svatovítském chrámu na Pražském hradě. Leží pod nádherným mauzoleem, které na žádost syna Maxmiliána postavil nizozemský sochař Alexander Colin. Její vnuk Rudolf II. dal později na mramorovém mauzoleu zhotovit podoby Ferdinanda a Anny v životní velikosti.
Ferdinand I. Habsburský
(*10. března 1503, Alcalá de Henares - † 25. července 1564, Vídeň)
Císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král, infant španělský a rakouský arcivévoda atd. Jeho rodiči byli Habsburk Filip I. Sličný a španělská infantka Jana Šílená. Starší bratr Karel V. se stal roku 1516 španělským králem a 1519 římským císařem. Ferdinandovou manželkou byla česká a uherská princezna Anna Jagellonská. Měli spolu patnáct dětí, mimo jiné Ferdinandova nástupce Maxmiliána II.
Císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král, infant španělský a rakouský arcivévoda atd. Jeho rodiči byli Habsburk Filip I. Sličný a španělská infantka Jana Šílená. Starší bratr Karel V. se stal roku 1516 španělským králem a 1519 římským císařem. Ferdinandovou manželkou byla česká a uherská princezna Anna Jagellonská. Měli spolu patnáct dětí, mimo jiné Ferdinandova nástupce Maxmiliána II.
Karel VI.
(*1. října 1685, Vídeň - † 20. října 1740, Vídeň)
Císař Svaté říše římské, král český, uherský. Byl nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské. Karel se jako jeho nástupce stal hlavou habsburské monarchie (uherským králem byl korunován 22. května 1712 v Bratislavě, česká korunovace proběhla 5. září 1723). Císařem římské říše byl zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem 12. října 1711, korunován tamtéž 22. prosince 1711). Po svém nástupu na císařský trůn a uzavřením Satmárského míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhrách. Po definitivním vytlačení Turků z Uher nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie. Zároveň s koncem války s Osmanskou říší bylo dosaženo i úplné sjednocení maďarských zemí pod nadvládou Habsburků (1718).
Císař Svaté říše římské, král český, uherský. Byl nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské. Karel se jako jeho nástupce stal hlavou habsburské monarchie (uherským králem byl korunován 22. května 1712 v Bratislavě, česká korunovace proběhla 5. září 1723). Císařem římské říše byl zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem 12. října 1711, korunován tamtéž 22. prosince 1711). Po svém nástupu na císařský trůn a uzavřením Satmárského míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhrách. Po definitivním vytlačení Turků z Uher nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie. Zároveň s koncem války s Osmanskou říší bylo dosaženo i úplné sjednocení maďarských zemí pod nadvládou Habsburků (1718).
Ferdinand II. Habsburský
(*9. července 1578, Štýrský Hradec - † 15. února 1637, Vídeň)
Ferdinand II. Štýrský byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský, resp. vladař Vnitřních Rakous. Ač osobně nepříliš politicky schopný, sehrál tento hluboce, až fanaticky věřící katolický panovník významnou roli ve střední Evropě raného novověku: povedlo se mu definitivně upevnit vládu svého rodu v soustátí českých, rakouských a uherských zemí, zlomit stavovské monarchie v těchto zemích a položit základy absolutismu v habsburské říši. Stalo se tak především díky vítězství jeho sil nad povstalými českými stavy v první fázi třicetileté války, po čemž následovala doba bezohledné rekatolizace Čech a Moravy, spojená s ohromnými konfiskacemi a rozkrádáním majetku velké části české šlechty a měst, jakož i masovou emigrací protestantských šlechticů a měšťanů. Českému státu byly tak způsobeny ohromné škody a dalšími centralizačními opatřeními vážně podkopána jeho suverenita i soudržnost korunních zemí; česká kultura byla zatlačena do druhořadého postavení. Proto je Ferdinand v českých dějinách tradičně chápán v silně negativním světle a jeho vláda jako počátek „Temna“.
Podobně nekompromisní rekatolizačně-centralistické postupy se snažil uplatnit i v části Uher pod habsburskou vládou a především v Říši, kde ovšem narazil na tuhý odpor a dokázal podstatně méně, než chtěl. Rozdrcení a potrestání Rýnské Falce vyvolalo druhou fázi třicetileté války, tzv. dánskou válku, již sice císař díky talentovanému vojevůdci Valdštejnovi dokázal vyhrát, ovšem naprosto nereálné a provokativní požadavky jím následně (1629) vydaného tzv. restitučního ediktu tolik pobouřily protestantskou část Říše, že si zavolala na pomoc Švédsko, k němuž se o pět let později přidala i tradičně protihabsburská Francie. Uprostřed zmatků a útrap války u jejíhož počátku stál, Ferdinand II. zemřel, když předtím zajistil uherský, český a říšský trůn pro svého syna. Zanechal Svatou říši římskou v těžce rozháraném stavu, zdevastovanou, s ještě oslabenější autoritou císaře a již bez naděje na nějaké opětné sjednocení pod jednou vírou. Ve svých „dědičných zemích“ však dosáhl toho, o čem jeho předchůdci od roku 1526 mohli jen snít. Vzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl žádné potomky, byl ještě za jeho života přijat českými stavy za českého krále (5. června 1617) a korunován v chrámu sv. Víta v Praze 29. června téhož roku. Volbu mu zaručila tzv. Oňatova smlouva mezi rakouskými a španělskými Habsburky, podle které se španělská větev rodu vzdala nároku na vládu ve středoevropských zemích. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, jej zvolili za příslib respektování Rudolfova majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů.
Šlo o absolutistického vládce, jenž popíral světská práva šlechty, která se v nově ovládnutých zemích dosud těšila značným výsadám a měla významný podíl na vládě. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 23. května 1618 Pražskou defenestrací české stavovské povstání, kterým začala v Evropě třicetiletá válka. Na stranu českých nekatolických stavů se dala také protestantská šlechta z Horních a Dolních Rakous, která nechtěla Ferdinanda přijmout za arcivévodu. Vídeňský dvůr, ovládaný císařovým kancléřem kardinálem Kleslem, chtěl situaci řešit diplomatickou cestou. On sám však nebyl ochoten ke kompromisům a prosazoval radikální kroky. Proto nechal Khlesla v červenci 1618 zatknout a internovat. Nemocný císař v dané situaci zůstal pasivní a nijak nezasáhl. Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 se nemohl fakticky ujmout vlády v českých a rakouských zemích. Česká stavovská vojska pod vedením Matyáše Thurna oblehla Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení. Chtěli jej donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Dolních a Horních Rakousích a v českých zemích. Dne 5. června 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili mu své požadavky. Avšak dříve, než byl donucen tyto požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu. On sám to pokládal za zásah boží Prozřetelnosti a její ochrany. Tato událost ho utvrdila v přesvědčení, že proti jinověrcům je třeba jednat rázně, a ovlivnila jeho další politické kroky. Dne 19. srpna byl generálním sněmem Koruny české prohlášen za sesazeného. O týden později byl novým českým králem zvolen Fridrich Falcký, známý jako „zimní král“, který stál v čele Protestantské unie. Určitou satisfakci obdržel poté, co byl 28. srpna 1619 říšskými kurfiřty ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolen a korunován císařem Svaté říše římské. Bylo to v době kdy vládl pouze sjednoceným rakouským zemím, ale neovládal žádnou z královských korun. Jedním z kurfiřtů, kteří mu dali svůj hlas, byl i Fridrich Falcký. Jediný problém byl s kurfiřtským hlasem českého krále, vzhledem k tomu, že nebylo úplně jasné, kdo tímto hlasem disponuje. Čeští stavové považovali sesazení českého krále za legální, a proto vyslali do Frankfurtu své poselstvo. Pokud by nebyl sesazen podle práva, měl by tento hlas on sám. Z tohoto důvodu se hlasovalo o tom, komu hlas náleží, a výsledek byl nerozhodný.[1] Později, když se hlasovalo, není již sedmý hlas zmiňován. Je spíše zajímavostí, že v této době se rozšířila pověst, že byl stižen mrtvicí, ochrnul na polovinu těla a oslepl na jedno oko, což však nebyla pravda.
Ferdinand II. Štýrský byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský, resp. vladař Vnitřních Rakous. Ač osobně nepříliš politicky schopný, sehrál tento hluboce, až fanaticky věřící katolický panovník významnou roli ve střední Evropě raného novověku: povedlo se mu definitivně upevnit vládu svého rodu v soustátí českých, rakouských a uherských zemí, zlomit stavovské monarchie v těchto zemích a položit základy absolutismu v habsburské říši. Stalo se tak především díky vítězství jeho sil nad povstalými českými stavy v první fázi třicetileté války, po čemž následovala doba bezohledné rekatolizace Čech a Moravy, spojená s ohromnými konfiskacemi a rozkrádáním majetku velké části české šlechty a měst, jakož i masovou emigrací protestantských šlechticů a měšťanů. Českému státu byly tak způsobeny ohromné škody a dalšími centralizačními opatřeními vážně podkopána jeho suverenita i soudržnost korunních zemí; česká kultura byla zatlačena do druhořadého postavení. Proto je Ferdinand v českých dějinách tradičně chápán v silně negativním světle a jeho vláda jako počátek „Temna“.
Podobně nekompromisní rekatolizačně-centralistické postupy se snažil uplatnit i v části Uher pod habsburskou vládou a především v Říši, kde ovšem narazil na tuhý odpor a dokázal podstatně méně, než chtěl. Rozdrcení a potrestání Rýnské Falce vyvolalo druhou fázi třicetileté války, tzv. dánskou válku, již sice císař díky talentovanému vojevůdci Valdštejnovi dokázal vyhrát, ovšem naprosto nereálné a provokativní požadavky jím následně (1629) vydaného tzv. restitučního ediktu tolik pobouřily protestantskou část Říše, že si zavolala na pomoc Švédsko, k němuž se o pět let později přidala i tradičně protihabsburská Francie. Uprostřed zmatků a útrap války u jejíhož počátku stál, Ferdinand II. zemřel, když předtím zajistil uherský, český a říšský trůn pro svého syna. Zanechal Svatou říši římskou v těžce rozháraném stavu, zdevastovanou, s ještě oslabenější autoritou císaře a již bez naděje na nějaké opětné sjednocení pod jednou vírou. Ve svých „dědičných zemích“ však dosáhl toho, o čem jeho předchůdci od roku 1526 mohli jen snít. Vzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl žádné potomky, byl ještě za jeho života přijat českými stavy za českého krále (5. června 1617) a korunován v chrámu sv. Víta v Praze 29. června téhož roku. Volbu mu zaručila tzv. Oňatova smlouva mezi rakouskými a španělskými Habsburky, podle které se španělská větev rodu vzdala nároku na vládu ve středoevropských zemích. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, jej zvolili za příslib respektování Rudolfova majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů.
Šlo o absolutistického vládce, jenž popíral světská práva šlechty, která se v nově ovládnutých zemích dosud těšila značným výsadám a měla významný podíl na vládě. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 23. května 1618 Pražskou defenestrací české stavovské povstání, kterým začala v Evropě třicetiletá válka. Na stranu českých nekatolických stavů se dala také protestantská šlechta z Horních a Dolních Rakous, která nechtěla Ferdinanda přijmout za arcivévodu. Vídeňský dvůr, ovládaný císařovým kancléřem kardinálem Kleslem, chtěl situaci řešit diplomatickou cestou. On sám však nebyl ochoten ke kompromisům a prosazoval radikální kroky. Proto nechal Khlesla v červenci 1618 zatknout a internovat. Nemocný císař v dané situaci zůstal pasivní a nijak nezasáhl. Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 se nemohl fakticky ujmout vlády v českých a rakouských zemích. Česká stavovská vojska pod vedením Matyáše Thurna oblehla Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení. Chtěli jej donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Dolních a Horních Rakousích a v českých zemích. Dne 5. června 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili mu své požadavky. Avšak dříve, než byl donucen tyto požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu. On sám to pokládal za zásah boží Prozřetelnosti a její ochrany. Tato událost ho utvrdila v přesvědčení, že proti jinověrcům je třeba jednat rázně, a ovlivnila jeho další politické kroky. Dne 19. srpna byl generálním sněmem Koruny české prohlášen za sesazeného. O týden později byl novým českým králem zvolen Fridrich Falcký, známý jako „zimní král“, který stál v čele Protestantské unie. Určitou satisfakci obdržel poté, co byl 28. srpna 1619 říšskými kurfiřty ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolen a korunován císařem Svaté říše římské. Bylo to v době kdy vládl pouze sjednoceným rakouským zemím, ale neovládal žádnou z královských korun. Jedním z kurfiřtů, kteří mu dali svůj hlas, byl i Fridrich Falcký. Jediný problém byl s kurfiřtským hlasem českého krále, vzhledem k tomu, že nebylo úplně jasné, kdo tímto hlasem disponuje. Čeští stavové považovali sesazení českého krále za legální, a proto vyslali do Frankfurtu své poselstvo. Pokud by nebyl sesazen podle práva, měl by tento hlas on sám. Z tohoto důvodu se hlasovalo o tom, komu hlas náleží, a výsledek byl nerozhodný.[1] Později, když se hlasovalo, není již sedmý hlas zmiňován. Je spíše zajímavostí, že v této době se rozšířila pověst, že byl stižen mrtvicí, ochrnul na polovinu těla a oslepl na jedno oko, což však nebyla pravda.
Karel V. Lotrinský
(*3. dubna 1643, Vídeň – † 18. dubna 1690, Wels, Horní Rakousy)
V letech 1675 až 1690 byl lotrinským vévodou, po celou dobu vládl pouze titulárně, protože od roku 1669 území opanovala armáda francouzského krále Ludvíka XIV. Na vévodský stolec „usedl“ po svém strýci Karlovi IV. Jeho vnuk František I. Štěpán se v roce 1745 stal císařem Svaté říše římské. Císař jej jmenoval polním maršálem a dal mu k dispozici vojsko, s nímž bojoval proti Francouzům. Dosáhl několika vítězství, v dubnu 1676 obsadil Philippsbourgh, avšak útok na Lotrinsko se mu nepodařil. Novým polem jeho působnosti se stalo bojiště s osmanskou říší. Stanul v čele císařského a říšského vojska a zásadní měrou se podílel na porážce turecké armády v roce 1683 u Vídně. O dva roky později osvobodil z tureckých rukou Ostřihom, Nové Zámky, roku 1686 dobyl Budín a roku 1687 porazil Turky u Moháče.
Dvakrát byl habsburským kandidátem na uvolněný polský trůn v letech 1669 a pak v 1674, ale ani jednou neuspěl. Na krátký čas odešel kvůli svému onemocnění z veřejného života, avšak v roce 1689 opět převzal velení vojsk bojujících proti Francouzům. Podařilo se mu dobýt Mohuč, avšak brzy nato 18. dubna 1690 zemřel.
V letech 1675 až 1690 byl lotrinským vévodou, po celou dobu vládl pouze titulárně, protože od roku 1669 území opanovala armáda francouzského krále Ludvíka XIV. Na vévodský stolec „usedl“ po svém strýci Karlovi IV. Jeho vnuk František I. Štěpán se v roce 1745 stal císařem Svaté říše římské. Císař jej jmenoval polním maršálem a dal mu k dispozici vojsko, s nímž bojoval proti Francouzům. Dosáhl několika vítězství, v dubnu 1676 obsadil Philippsbourgh, avšak útok na Lotrinsko se mu nepodařil. Novým polem jeho působnosti se stalo bojiště s osmanskou říší. Stanul v čele císařského a říšského vojska a zásadní měrou se podílel na porážce turecké armády v roce 1683 u Vídně. O dva roky později osvobodil z tureckých rukou Ostřihom, Nové Zámky, roku 1686 dobyl Budín a roku 1687 porazil Turky u Moháče.
Dvakrát byl habsburským kandidátem na uvolněný polský trůn v letech 1669 a pak v 1674, ale ani jednou neuspěl. Na krátký čas odešel kvůli svému onemocnění z veřejného života, avšak v roce 1689 opět převzal velení vojsk bojujících proti Francouzům. Podařilo se mu dobýt Mohuč, avšak brzy nato 18. dubna 1690 zemřel.
Eleonore Maria Josefa Rakouská
(21. května 1653 – 17. prosince 1697)
Byla polská královna a litevská velkovévodkyně sňatkem s králem Michałem Korybutem Wiśniowieckim (Michaelem I.) a následně vévodkyní lotrinskou druhým sňatkem s Karlem V., vévodou z Lotrinsko. Působila jako nominální regent vévodství Lorraine během menšiny svého syna mezi 1690 a 1697. Eleonora se narodila v Regensburgu a byla dcerou císaře Svaté říše římské Ferdinanda III. a jeho manželky Eleonory Mantovské. O jejím dětství se toho moc neví. Dostalo dobré vzdělání a uměla francouzsky i italsky. Eleonore se provdala za Karla V. Lotrinského dne 4. února 1678 ve Wiener Neustadt, Rakousko. Vzhledem k tomu, že vévodství Lorraine bylo pod francouzskou okupací, manželé bydleli v Innsbrücku v Rakousku. Byli rodiči šesti dětí. Předala svým dědicům dědictví Gonzagů z Mantovy. Když se provdala za Karla, v Polsku panovaly obavy, že plánuje svrhnout krále Jana III. Sobieského a dosadit za krále svého manžela. Eleonora udržovala kontakt s prohabsburskými polskými magnáty jako Dymitr Jerzy Wiśniowiecki , Kalisz Voivode a Jan Karol Opaliński , ale žádný takový plán nebyl nikdy realizován. Když John III Sobieski zemřel v roce 1696, podporovala však kandidaturu svého syna Leopolda na polský trůn, ačkoli ve volbách prohrál. Když v roce 1690 ovdověla, zdědil titul vévoda lotrinský a právo na vévodství lotrinské její nejstarší syn Leopold. Protože Leopoldovi bylo jedenáct let, Eleonore se během jeho menšiny stala nominální regentkou. Jako jeho regentka se zasadila o ukončení francouzské okupace Lotrinska a obnovení nezávislosti vévodství. Jejího cíle bylo dosaženo, když vévodství Lorraine bylo obnoveno u míru v Ryswicku v roce 1697. Nedlouho poté zemřela. Eleonore zemřela ve věku 44 let, když přežila oba své manžely a dvě své děti.
Byla polská královna a litevská velkovévodkyně sňatkem s králem Michałem Korybutem Wiśniowieckim (Michaelem I.) a následně vévodkyní lotrinskou druhým sňatkem s Karlem V., vévodou z Lotrinsko. Působila jako nominální regent vévodství Lorraine během menšiny svého syna mezi 1690 a 1697. Eleonora se narodila v Regensburgu a byla dcerou císaře Svaté říše římské Ferdinanda III. a jeho manželky Eleonory Mantovské. O jejím dětství se toho moc neví. Dostalo dobré vzdělání a uměla francouzsky i italsky. Eleonore se provdala za Karla V. Lotrinského dne 4. února 1678 ve Wiener Neustadt, Rakousko. Vzhledem k tomu, že vévodství Lorraine bylo pod francouzskou okupací, manželé bydleli v Innsbrücku v Rakousku. Byli rodiči šesti dětí. Předala svým dědicům dědictví Gonzagů z Mantovy. Když se provdala za Karla, v Polsku panovaly obavy, že plánuje svrhnout krále Jana III. Sobieského a dosadit za krále svého manžela. Eleonora udržovala kontakt s prohabsburskými polskými magnáty jako Dymitr Jerzy Wiśniowiecki , Kalisz Voivode a Jan Karol Opaliński , ale žádný takový plán nebyl nikdy realizován. Když John III Sobieski zemřel v roce 1696, podporovala však kandidaturu svého syna Leopolda na polský trůn, ačkoli ve volbách prohrál. Když v roce 1690 ovdověla, zdědil titul vévoda lotrinský a právo na vévodství lotrinské její nejstarší syn Leopold. Protože Leopoldovi bylo jedenáct let, Eleonore se během jeho menšiny stala nominální regentkou. Jako jeho regentka se zasadila o ukončení francouzské okupace Lotrinska a obnovení nezávislosti vévodství. Jejího cíle bylo dosaženo, když vévodství Lorraine bylo obnoveno u míru v Ryswicku v roce 1697. Nedlouho poté zemřela. Eleonore zemřela ve věku 44 let, když přežila oba své manžely a dvě své děti.
Karel VII. Albrecht Bavorský
(*6. srpna 1697, Brusel - † 20. ledna 1745, Mnichov)
Bavorský kurfiřt, český král a římskoněmecký císař z rodu Wittelsbachů. Narodil se jako syn bavorského kurfiřta Maxmiliána II. a Terezy Sobieské, z matčiny strany byl tedy vnukem polského krále Jana III. Sobieského. Roku 1699, po smrti svého staršího nevlastního bratra Josefa Ferdinanda, se stal dědicem bavorského vévodství. Ve válce o španělské dědictví byl zajat rakouským vojskem a odveden na výchovu do jezuitského gymnázia. Po skončení války pobýval v Itálii a pomáhal v bojích o Bělehrad. V říjnu 1722 se ve Vídni oženil s Marií Amálií Habsburskou, mladší dcerou císaře Josefa I. V roce 1726 se stal jako Karel I. Albert nástupcem svého otce a po smrti císaře Karla VI. neuznal Pragmatickou sankci a postavil se proti Marii Terezii. V rámci válek o rakouské dědictví uchvátil vojensky část rakouského dědictví Habsburků včetně Království českého. Francouzské vojsko pod velením maršála de Saxe dobylo 26. listopadu 1741 Prahu a Karel Albrecht se dne 9. prosince 1741 nechal provolat protikrálem (korunovační klenoty byly ukryty ve Vídni) jako Karel III. Legálním králem českým byla od roku 1740 Marie Terezie, nicméně značná část české šlechty vzdala Karlu Albrechtovi 19. prosince hold. V lednu 1742 byl – za podpory francouzských vojsk – zvolen císařem jako Karel VII. a ve Frankfurtu nad Mohanem korunován svým bratrem, kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Klementem Augustem. Po několika porážkách v roce 1744 a znovudobytí uchvácených území (včetně Království českého), jakož i Bavorska vojsky Marie Terezie však fakticky byl císařem bez území (neměl oporu ani v jedné části monarchie a musel uprchnout i z Bavorska). Jeho nástupce v Bavorsku, syn Maxmilián III., se vzhledem k rakouské vojenské převaze vzdal císařských ambicí a v dubnu 1745 uzavřel s Marií Terezií mír.
Bavorský kurfiřt, český král a římskoněmecký císař z rodu Wittelsbachů. Narodil se jako syn bavorského kurfiřta Maxmiliána II. a Terezy Sobieské, z matčiny strany byl tedy vnukem polského krále Jana III. Sobieského. Roku 1699, po smrti svého staršího nevlastního bratra Josefa Ferdinanda, se stal dědicem bavorského vévodství. Ve válce o španělské dědictví byl zajat rakouským vojskem a odveden na výchovu do jezuitského gymnázia. Po skončení války pobýval v Itálii a pomáhal v bojích o Bělehrad. V říjnu 1722 se ve Vídni oženil s Marií Amálií Habsburskou, mladší dcerou císaře Josefa I. V roce 1726 se stal jako Karel I. Albert nástupcem svého otce a po smrti císaře Karla VI. neuznal Pragmatickou sankci a postavil se proti Marii Terezii. V rámci válek o rakouské dědictví uchvátil vojensky část rakouského dědictví Habsburků včetně Království českého. Francouzské vojsko pod velením maršála de Saxe dobylo 26. listopadu 1741 Prahu a Karel Albrecht se dne 9. prosince 1741 nechal provolat protikrálem (korunovační klenoty byly ukryty ve Vídni) jako Karel III. Legálním králem českým byla od roku 1740 Marie Terezie, nicméně značná část české šlechty vzdala Karlu Albrechtovi 19. prosince hold. V lednu 1742 byl – za podpory francouzských vojsk – zvolen císařem jako Karel VII. a ve Frankfurtu nad Mohanem korunován svým bratrem, kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Klementem Augustem. Po několika porážkách v roce 1744 a znovudobytí uchvácených území (včetně Království českého), jakož i Bavorska vojsky Marie Terezie však fakticky byl císařem bez území (neměl oporu ani v jedné části monarchie a musel uprchnout i z Bavorska). Jeho nástupce v Bavorsku, syn Maxmilián III., se vzhledem k rakouské vojenské převaze vzdal císařských ambicí a v dubnu 1745 uzavřel s Marií Terezií mír.
Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská
(*13. srpna 1752 Vídeň, Schönbrunn – † 8. září 1814 Vídeň, Hetzendorf)
Též jako Maria Karolina (Caroline) Luise Josepha Johanna Antonia, Erzherzogin von Österreich und Prinzessin von Böhmen, Ungarn und der Toskana). Královna neapolská a sicilská. Byla manželkou krále Ferdinanda IV. Bourbonského, starší sestrou Marie Antoinetty Francouzské a dcerou císařovny Marie Terezie Rakouské.
Příběh první: Maria Carolina, la moglie del “Re Nasone”.
O osobnosti Marie Karolíny existují různé verze: jsou tací, kteří tvrdí, že Ferdinand IV., známý jako „král s velkým nosem“ a pro to, že byl mírumilovnější a oddaný radostem života, byl pod jejím palcem a že opustil moc v jejích rukou a zodpovědnosti Neapolského království, podle jiných Maria Carolina nedokázala využít svou moc, protože ji rozptylovaly postelové záležitosti. Každopádně za vlády Marie Karolíny a Ferdinanda IV. se přes Toledo, via Foria a Riviera di Chiaia proměnily v cestu pro královské kočáry a v ulicích se objevila první čísla domů. Maria Carolina byla velmi chtivá žena a nestarala se o morální přísnost lidu, tajně se scházela s princem z Caramanico poblíž hrobky Virgilia a pro zábavu pod falešnou identitou prostituovala v nevěstincích ve společnosti markýze San Marco. V Neapoli se rčení „nun è doce 'e sale“ používá k popisu osoby s určitým charakterem. Přestože byl Ferdinand IV. v některých ohledech mírumilovný, nebyl „doce 'e salt“, miloval ženy a v roce 1789 založil kolonii San Leucio poblíž Caserty , která dala život doupěti milenců. Maria Carolina se pokusila otrávit Ferdinanda IV. s pomocí britského admirála Johna Actona, svého přítele a milence, který také přispěl k pokusu zabít Bernarda Tanucciho, poradce krále. Maria Carolina se chtěla Tanucciho zbavit, aby měla veškerou moc pro sebe a jestli se mu ho skutečně podařilo zbavit nebo zemřel z jiných příčin, to mohou prozradit jen spolehlivé zdroje. A přesto, není divné, že Acton měl nějaký vliv na politická a ekonomická rozhodnutí a spojenectví? Maria Carolina Francouze nenáviděla a bála se jich kvůli brutální smrti své sestry Marie Antoinetty, a aby jí vzdala poctu, vyhlásila městský smutek zákazem všech forem veřejné i soukromé zábavy. V roce 1794 schválil britskou koalici proti Francii, aniž by si uvědomil, že Anglie chtěla, aby se Neapol ve válce zmocnila námořních základen a umožnila Horaciu Nelsonovi vyrvat Středomoří z francouzských spárů, v tomto ohledu existují další drby, další populární hlasy, které nám dávají vědět, že dohody mezi Marií Carolina a Orazio Nelson byly ovlivněny společnou milenkou: Emmou Hamiltonovou. Den za dnem poté přišel ohnivý a krvavý rok 1799 a neapolští revolucionáři vyhlásili krátkodobou Parthenopeanskou republiku, která trvala pouhých pět měsíců. Maria Carolina mezitím naverbovala armádu Svaté Víry a od této chvíle se její osud propletl s osudem Eleonory de Fonseca Pimentel a Luisy Sanfelice.
Příběh druhý:
Před arcivévodkyní Johanou Gabrielou se narodila císařovně mrtvá holčička, kterou pojmenovala Karolína. Roku 1752 se císařskému páru narodilo zdravé a půvabné děvčátko, jež pojmenovali opět Marie Karolína, v rodině ji však všichni přezdívali Charlotta. Vzhledem se podobala otci, povahově však byla věrným matčiným obrazem – měla nespoutaný temperament, byla činorodá, smělá, otevřená, upřímná a nezkrotně toužila po svobodě a nezávislosti. Byla vychovávaná společně se svou mladší sestrou Marii Antonií, pozdější francouzskou královnou Marií Antoinettou. Marii Karolínu měla na starost její ája (vychovatelka) hraběnka Judith von Brandisová, se kterou si arcivévodkyně nerozuměla a tak požádala matku, což bylo něco neslýchaného, o novou vychovatelku. Tou se stala hraběnka Lerchenfeldová. V učivu musela arcivévodkyně věnovat pozornost především italštině jako jazyku, kterým se jako budoucí neapolsko-sicilská královna měla dorozumívat po zbytek svého života v Neapoli. Charlotta se stala nevěstou budoucího krále Neapolsko-Sicilského Ferdinanda VI. místo své sestry Marie Josefy, zesnulé těsně před svatbou. Její manžel, jak se povídalo, nebyl příliš pohledný a povahově se dal charakterizovat jako obhroublý hulvát bez jakéhokoliv šarmu nebo vychování. Jako monarcha se rozhodně nechoval, pleskal bezostyšně dvorní dámy po zadcích a v zámku přechovával celý zvěřinec. Když Marie odcestovala za svým mužem do Neapole, sídelního města královského páru, několik prvních měsíců jí bylo nelehce. Podle předpisů musela nosit černý šat, což nebyl ve vysokých teplotách pro rakouskou vévodkyni žádný med, navíc byla nucena poznávat neobvyklé a nevhodné zvyky svého mladého chotě. Marie Karolína pozorovala s napětím boj konzervativních evropských mocností s revoluční Francií. Spojené síly Anglie, Rakouska, Pruska a Ruska však Francii neudolaly. A když se na scénu vyšplhal nebezpečně rychle po žebříčku hodností korsický génius Napoleon Bonaparte, pocítila opravdovou nenávist k Francii. V roce 1796 Napoleon vtáhl do Milána. Po sérii jeho vyhraných bitev měla královna opravdu nahnáno a začala proti zákeřnému Korsičanovi brojit; on, poté, co pocítil královninu nenávist, ji nenazýval také zrovna galantně. V únoru 1798 obsadily francouzské jednotky církevní stát a ocitly se přímo na hranicích Neapolsko-sicilské monarchie. Osvobozující italská armáda neuspěla, Napoleon postupoval dále a revoluce s ním. Již 21. prosince se musela dát královská rodina na úprk na ostrov patřící králi – Sicílii. Když se za Nelsonovy pomoci podařilo Neapol dobýt z rukou Francouzů, na hlavy stoupenců Napoleona v Neapoli padl nepěkný soud. Později sledovala Marie Karolína i z Vídně Napoleonovo počínání a prohlásila o něm, že „dokud žije generál Bonaparte, nebude trvalý klid.“ 9. června 1800 Marie Karolína odcestovala do Vídně. Doprovázel ji syn Leopold, tři dcery na vdávání – Marie Kristina, Marie Amálie a Marie Antonie, Nelson a manželé Hamiltonovi. 14. srpna dorazili do sídelního města rakouského císařství. Schönbrunn jim poskytl pohodlí a radostné chvíle s rodinou. Mnohokrát byla Vídeň oporou pro členy Habsbursko-Lotrinské dynastie. Špatné předtuchy o Bonapartovi se jí ale vkrádaly do hlavy i ve Vídni a svému zeti, mladému císaři Františkovi se protivila čím dál více. Tchyni kritizoval za to, že se plete do politiky a snaží se ovlivnit jeho ženu, a Marii Karolíně naznačil, že by bylo na čase, aby se vrátila zase domů. Dne 17. srpna 1802 se tedy vrátila do svého království. S mužem se spíše odcizili. Marie Karolína zestárla, a to mnohem více, než by odpovídalo jejímu věku. Mezitím se vzájemné antipatie mezi ní a císařem Francouzů Napoleonem I. zhoršily, což vyústilo v její sesazení z trůnu. Král utekl opět na Sicílii a Marie Karolína ho později následovala. Dne 14. června 1813 opustila tehdy 61letá královna Sicílii a odcestovala zpátky do Vídně, kam po dlouhé cestě dorazila 2. února 1814. Jako poslední žijící dcera Marie Terezie chtěla zemřít ve svém původním domově. Tetě, která mu byla spíš na obtíž, císař přidělil nuceně zámek Hetzendorf, kde také 8. září roku 1814, těsně před Vídeňským kongresem, unavená královna skonala na cévní mozkovou příhodu. Nedočkala se tak vrcholné porážky svého nepřítele Napoleona I. Bonaparta v bitvě u Waterloo. Její manžel v Neapoli nařídil šestiměsíční státní smutek a oženil se svou dlouholetou milenkou Lucií Migliaccio, princeznou z Parmy.
Též jako Maria Karolina (Caroline) Luise Josepha Johanna Antonia, Erzherzogin von Österreich und Prinzessin von Böhmen, Ungarn und der Toskana). Královna neapolská a sicilská. Byla manželkou krále Ferdinanda IV. Bourbonského, starší sestrou Marie Antoinetty Francouzské a dcerou císařovny Marie Terezie Rakouské.
Příběh první: Maria Carolina, la moglie del “Re Nasone”.
O osobnosti Marie Karolíny existují různé verze: jsou tací, kteří tvrdí, že Ferdinand IV., známý jako „král s velkým nosem“ a pro to, že byl mírumilovnější a oddaný radostem života, byl pod jejím palcem a že opustil moc v jejích rukou a zodpovědnosti Neapolského království, podle jiných Maria Carolina nedokázala využít svou moc, protože ji rozptylovaly postelové záležitosti. Každopádně za vlády Marie Karolíny a Ferdinanda IV. se přes Toledo, via Foria a Riviera di Chiaia proměnily v cestu pro královské kočáry a v ulicích se objevila první čísla domů. Maria Carolina byla velmi chtivá žena a nestarala se o morální přísnost lidu, tajně se scházela s princem z Caramanico poblíž hrobky Virgilia a pro zábavu pod falešnou identitou prostituovala v nevěstincích ve společnosti markýze San Marco. V Neapoli se rčení „nun è doce 'e sale“ používá k popisu osoby s určitým charakterem. Přestože byl Ferdinand IV. v některých ohledech mírumilovný, nebyl „doce 'e salt“, miloval ženy a v roce 1789 založil kolonii San Leucio poblíž Caserty , která dala život doupěti milenců. Maria Carolina se pokusila otrávit Ferdinanda IV. s pomocí britského admirála Johna Actona, svého přítele a milence, který také přispěl k pokusu zabít Bernarda Tanucciho, poradce krále. Maria Carolina se chtěla Tanucciho zbavit, aby měla veškerou moc pro sebe a jestli se mu ho skutečně podařilo zbavit nebo zemřel z jiných příčin, to mohou prozradit jen spolehlivé zdroje. A přesto, není divné, že Acton měl nějaký vliv na politická a ekonomická rozhodnutí a spojenectví? Maria Carolina Francouze nenáviděla a bála se jich kvůli brutální smrti své sestry Marie Antoinetty, a aby jí vzdala poctu, vyhlásila městský smutek zákazem všech forem veřejné i soukromé zábavy. V roce 1794 schválil britskou koalici proti Francii, aniž by si uvědomil, že Anglie chtěla, aby se Neapol ve válce zmocnila námořních základen a umožnila Horaciu Nelsonovi vyrvat Středomoří z francouzských spárů, v tomto ohledu existují další drby, další populární hlasy, které nám dávají vědět, že dohody mezi Marií Carolina a Orazio Nelson byly ovlivněny společnou milenkou: Emmou Hamiltonovou. Den za dnem poté přišel ohnivý a krvavý rok 1799 a neapolští revolucionáři vyhlásili krátkodobou Parthenopeanskou republiku, která trvala pouhých pět měsíců. Maria Carolina mezitím naverbovala armádu Svaté Víry a od této chvíle se její osud propletl s osudem Eleonory de Fonseca Pimentel a Luisy Sanfelice.
Příběh druhý:
Před arcivévodkyní Johanou Gabrielou se narodila císařovně mrtvá holčička, kterou pojmenovala Karolína. Roku 1752 se císařskému páru narodilo zdravé a půvabné děvčátko, jež pojmenovali opět Marie Karolína, v rodině ji však všichni přezdívali Charlotta. Vzhledem se podobala otci, povahově však byla věrným matčiným obrazem – měla nespoutaný temperament, byla činorodá, smělá, otevřená, upřímná a nezkrotně toužila po svobodě a nezávislosti. Byla vychovávaná společně se svou mladší sestrou Marii Antonií, pozdější francouzskou královnou Marií Antoinettou. Marii Karolínu měla na starost její ája (vychovatelka) hraběnka Judith von Brandisová, se kterou si arcivévodkyně nerozuměla a tak požádala matku, což bylo něco neslýchaného, o novou vychovatelku. Tou se stala hraběnka Lerchenfeldová. V učivu musela arcivévodkyně věnovat pozornost především italštině jako jazyku, kterým se jako budoucí neapolsko-sicilská královna měla dorozumívat po zbytek svého života v Neapoli. Charlotta se stala nevěstou budoucího krále Neapolsko-Sicilského Ferdinanda VI. místo své sestry Marie Josefy, zesnulé těsně před svatbou. Její manžel, jak se povídalo, nebyl příliš pohledný a povahově se dal charakterizovat jako obhroublý hulvát bez jakéhokoliv šarmu nebo vychování. Jako monarcha se rozhodně nechoval, pleskal bezostyšně dvorní dámy po zadcích a v zámku přechovával celý zvěřinec. Když Marie odcestovala za svým mužem do Neapole, sídelního města královského páru, několik prvních měsíců jí bylo nelehce. Podle předpisů musela nosit černý šat, což nebyl ve vysokých teplotách pro rakouskou vévodkyni žádný med, navíc byla nucena poznávat neobvyklé a nevhodné zvyky svého mladého chotě. Marie Karolína pozorovala s napětím boj konzervativních evropských mocností s revoluční Francií. Spojené síly Anglie, Rakouska, Pruska a Ruska však Francii neudolaly. A když se na scénu vyšplhal nebezpečně rychle po žebříčku hodností korsický génius Napoleon Bonaparte, pocítila opravdovou nenávist k Francii. V roce 1796 Napoleon vtáhl do Milána. Po sérii jeho vyhraných bitev měla královna opravdu nahnáno a začala proti zákeřnému Korsičanovi brojit; on, poté, co pocítil královninu nenávist, ji nenazýval také zrovna galantně. V únoru 1798 obsadily francouzské jednotky církevní stát a ocitly se přímo na hranicích Neapolsko-sicilské monarchie. Osvobozující italská armáda neuspěla, Napoleon postupoval dále a revoluce s ním. Již 21. prosince se musela dát královská rodina na úprk na ostrov patřící králi – Sicílii. Když se za Nelsonovy pomoci podařilo Neapol dobýt z rukou Francouzů, na hlavy stoupenců Napoleona v Neapoli padl nepěkný soud. Později sledovala Marie Karolína i z Vídně Napoleonovo počínání a prohlásila o něm, že „dokud žije generál Bonaparte, nebude trvalý klid.“ 9. června 1800 Marie Karolína odcestovala do Vídně. Doprovázel ji syn Leopold, tři dcery na vdávání – Marie Kristina, Marie Amálie a Marie Antonie, Nelson a manželé Hamiltonovi. 14. srpna dorazili do sídelního města rakouského císařství. Schönbrunn jim poskytl pohodlí a radostné chvíle s rodinou. Mnohokrát byla Vídeň oporou pro členy Habsbursko-Lotrinské dynastie. Špatné předtuchy o Bonapartovi se jí ale vkrádaly do hlavy i ve Vídni a svému zeti, mladému císaři Františkovi se protivila čím dál více. Tchyni kritizoval za to, že se plete do politiky a snaží se ovlivnit jeho ženu, a Marii Karolíně naznačil, že by bylo na čase, aby se vrátila zase domů. Dne 17. srpna 1802 se tedy vrátila do svého království. S mužem se spíše odcizili. Marie Karolína zestárla, a to mnohem více, než by odpovídalo jejímu věku. Mezitím se vzájemné antipatie mezi ní a císařem Francouzů Napoleonem I. zhoršily, což vyústilo v její sesazení z trůnu. Král utekl opět na Sicílii a Marie Karolína ho později následovala. Dne 14. června 1813 opustila tehdy 61letá královna Sicílii a odcestovala zpátky do Vídně, kam po dlouhé cestě dorazila 2. února 1814. Jako poslední žijící dcera Marie Terezie chtěla zemřít ve svém původním domově. Tetě, která mu byla spíš na obtíž, císař přidělil nuceně zámek Hetzendorf, kde také 8. září roku 1814, těsně před Vídeňským kongresem, unavená královna skonala na cévní mozkovou příhodu. Nedočkala se tak vrcholné porážky svého nepřítele Napoleona I. Bonaparta v bitvě u Waterloo. Její manžel v Neapoli nařídil šestiměsíční státní smutek a oženil se svou dlouholetou milenkou Lucií Migliaccio, princeznou z Parmy.
Karel Alexandr Lotrinský
(*12. prosinec 1712, Lunéville – † 4. červenec 1780, Tervuren)
Byl lotrinský princ, mladší bratr císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána a švagr královny Marie Terezie. Od mládí sloužil v rakouské armádě a již v roce 1740 dosáhl hodnosti polního maršála. Za války o rakouské dědictví a sedmileté války byl vrchním velitelem rakouské armády, kvůli neúspěchům byl v roce 1758 odvolán. Souběžně byl od roku 1744 místodržitelem v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie). Od roku 1761 byl zároveň velmistrem Řádu německých rytířů. Proslul mimo jiné jako mecenáš umění a vědy, zemřel v Bruselu jako poslední mužský potomek lotrinské dynastie.
Byl lotrinský princ, mladší bratr císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána a švagr královny Marie Terezie. Od mládí sloužil v rakouské armádě a již v roce 1740 dosáhl hodnosti polního maršála. Za války o rakouské dědictví a sedmileté války byl vrchním velitelem rakouské armády, kvůli neúspěchům byl v roce 1758 odvolán. Souběžně byl od roku 1744 místodržitelem v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie). Od roku 1761 byl zároveň velmistrem Řádu německých rytířů. Proslul mimo jiné jako mecenáš umění a vědy, zemřel v Bruselu jako poslední mužský potomek lotrinské dynastie.
Marie Terezie
(*13. května 1717, Vídeň - † 29. listopadu 1780, Vídeň)
Byla arcivévodkyně rakouská, královna uherská (oficiálně uherský král, Rex Hungariae), královna česká a markraběnka moravská. Císařovnou, jak bývá občas označována, ale nebyla. Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Jejím manželem se 14. února 1736 stal František I. Štěpán Lotrinský. Za vlády Marie Terezie došlo k radikální proměně feudální říše v centralizovaný stát. Reformy se významně dotkly i českého království. Období její vlády je označováno jako osvícenecký absolutismus. Celým jménem Maria Theresia Walburga Amalia Christiana z rodu Habsburků, byla nejstarší dcerou Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Její jediný bratr Leopold zemřel v necelých sedmi měsících a tak se díky pragmatické sankci, kterou její otec v roce 1713 prosadil, stala arcivévodkyní rakouskou a královnou českou a uherskou. Marii vychovávali Jezuité, studovala náboženství, dějiny, latinu, francouzštinu a němčinu. Její talent se projevil také v umění. Už od sedmi let tančila, zpívala a hrála v opeře i divadelních hrách. Její nejbližší se stala vychovatelka a říšská hraběnka zvaná Charlotte, které říkala “mami” a nechala ji dokonce pochovat v rodinné hrobce i přesto, že nebyla z habsburského rodu. Už v šesti letech se potkala se svým budoucím manželem Františkem Štěpánem Lotrinským. Tehdy mu bylo 15 let a její otec si ho velmi oblíbil. Marie byla zamilovaná od první chvíle. Rozdíl 9 let se ze začátku jevil jako problém, stejně jako fakt, že by spojení mezi Habsburky a Lotričany mohlo popudit Francii. František ale ve válce o polské následnictví Lotrinsko ztratil a to celé situaci pomohlo. Marii požádal o ruku v lednu 1736 a již v únoru se konala svatba. Když Marie po smrti svého otce v roce 1740 nastoupila na trůn, neměla to jednoduché. Nejen, že čelila problémům s okolními zeměmi, které si nárokovala, ale napětí rostlo i uvnitř Rakouska. Pro mnoho Rakušanů bylo těžké přijmout, že jim vládne žena. Asi 23 let trvaly války o rakouské dědictví s Pruskem, Bavorskem a Francií. Země nechtěly uznat Marii Terezii jako panovnici, a tak v roce 1742 přišla o Dolní a Horní Sasko a v roce 1745 o Slezsko. Dlouhé války o habsburské dědictví byly pro Marii Terezii impulsem k zavedení nových reforem. A tak se pustila do radikálních změn, které zásadně ovlivnily směr vývoje českých zemí. Začala centralizovat, Vídeň se stala sídlem ústředních úřadů, zavedla povinnou školní docházku, vyrůstaly manufaktury, stavěly se nemocnice, starobince, trestní právo bylo sjednoceno v tereziánském zákoníku, zakázala mučení a také zavedla evidenci obyvatel. Ale ani v tuto chvíli neměla plnou podporu. Stavy a církev ne vždy souhlasily s omezováním svých pravomocí. V roce 1765 František Štěpán nečekaně zemřel a Marii Terezii jeho smrt velmi zasáhla. Až do konce života nosila černé šaty a vdovský čepec jako důkaz smutku. S Františkem měla 16 dětí, z nichž pouze 9 se dožilo dospělosti. Na podzim roku 1780 začala mít Marie dýchací potíže a 29. listopadu nemoci podlehla. 3. prosince byla pohřbena v císařské hrobce ve Vídni a po celém Rakousku se konaly bohoslužby. Čest ji vzdal i Fridrich II., její celoživotní nepřítel. Zanechala po sobě, až na Slezsko a získanou část Bavorska, neporušené Rakousko z dob vlády jejího otce a dále sedm potomků na sedmi evropských trůnech.
Byla arcivévodkyně rakouská, královna uherská (oficiálně uherský král, Rex Hungariae), královna česká a markraběnka moravská. Císařovnou, jak bývá občas označována, ale nebyla. Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Jejím manželem se 14. února 1736 stal František I. Štěpán Lotrinský. Za vlády Marie Terezie došlo k radikální proměně feudální říše v centralizovaný stát. Reformy se významně dotkly i českého království. Období její vlády je označováno jako osvícenecký absolutismus. Celým jménem Maria Theresia Walburga Amalia Christiana z rodu Habsburků, byla nejstarší dcerou Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Její jediný bratr Leopold zemřel v necelých sedmi měsících a tak se díky pragmatické sankci, kterou její otec v roce 1713 prosadil, stala arcivévodkyní rakouskou a královnou českou a uherskou. Marii vychovávali Jezuité, studovala náboženství, dějiny, latinu, francouzštinu a němčinu. Její talent se projevil také v umění. Už od sedmi let tančila, zpívala a hrála v opeře i divadelních hrách. Její nejbližší se stala vychovatelka a říšská hraběnka zvaná Charlotte, které říkala “mami” a nechala ji dokonce pochovat v rodinné hrobce i přesto, že nebyla z habsburského rodu. Už v šesti letech se potkala se svým budoucím manželem Františkem Štěpánem Lotrinským. Tehdy mu bylo 15 let a její otec si ho velmi oblíbil. Marie byla zamilovaná od první chvíle. Rozdíl 9 let se ze začátku jevil jako problém, stejně jako fakt, že by spojení mezi Habsburky a Lotričany mohlo popudit Francii. František ale ve válce o polské následnictví Lotrinsko ztratil a to celé situaci pomohlo. Marii požádal o ruku v lednu 1736 a již v únoru se konala svatba. Když Marie po smrti svého otce v roce 1740 nastoupila na trůn, neměla to jednoduché. Nejen, že čelila problémům s okolními zeměmi, které si nárokovala, ale napětí rostlo i uvnitř Rakouska. Pro mnoho Rakušanů bylo těžké přijmout, že jim vládne žena. Asi 23 let trvaly války o rakouské dědictví s Pruskem, Bavorskem a Francií. Země nechtěly uznat Marii Terezii jako panovnici, a tak v roce 1742 přišla o Dolní a Horní Sasko a v roce 1745 o Slezsko. Dlouhé války o habsburské dědictví byly pro Marii Terezii impulsem k zavedení nových reforem. A tak se pustila do radikálních změn, které zásadně ovlivnily směr vývoje českých zemí. Začala centralizovat, Vídeň se stala sídlem ústředních úřadů, zavedla povinnou školní docházku, vyrůstaly manufaktury, stavěly se nemocnice, starobince, trestní právo bylo sjednoceno v tereziánském zákoníku, zakázala mučení a také zavedla evidenci obyvatel. Ale ani v tuto chvíli neměla plnou podporu. Stavy a církev ne vždy souhlasily s omezováním svých pravomocí. V roce 1765 František Štěpán nečekaně zemřel a Marii Terezii jeho smrt velmi zasáhla. Až do konce života nosila černé šaty a vdovský čepec jako důkaz smutku. S Františkem měla 16 dětí, z nichž pouze 9 se dožilo dospělosti. Na podzim roku 1780 začala mít Marie dýchací potíže a 29. listopadu nemoci podlehla. 3. prosince byla pohřbena v císařské hrobce ve Vídni a po celém Rakousku se konaly bohoslužby. Čest ji vzdal i Fridrich II., její celoživotní nepřítel. Zanechala po sobě, až na Slezsko a získanou část Bavorska, neporušené Rakousko z dob vlády jejího otce a dále sedm potomků na sedmi evropských trůnech.
František I. Štěpán Lotrinský
(*8. prosince 1708, Nancy - † 18. srpna 1765, Innsbruck)
Byl lotrinský vévoda (1729–1736, jako František III.), těšínský kníže (1729–1765), toskánský velkovévoda (1737–1765, jako František II.) a císař Svaté říše římské (1745–1765). Se svou manželkou Marií Terezií byl zakladatelem habsbursko-lotrinské dynastie. František Štěpán byl druhý syn vévody Leopolda Josefa Lotrinského a jeho manželky Alžběty Charlotty Orleánské z rodu Bourbon-Orléans. Přes svou babičku Eleonoru byl pravnukem císaře Ferdinanda III. a přes svou matku pravnukem francouzského krále Ludvíka XIII. Měl tedy jak habsburské, tak bourbonské předky. Byl rovněž vnukem slavného Karla Lotrinského, jednoho z přemožitelů Osmanské říše (resp. tureckých vojsk) v bitvě u Vídně roku 1683. Roku 1736 se František Štěpán oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Terezií, pozdější českou a uherskou královnou. Poté, co roku 1740 převzala Marie Terezie vládu nad habsburskou monarchií, se stal jejím spoluvladařem a roku 1745 byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen za římskoněmeckého císaře. František Štěpán byl otcem císařů Josefa II. a Leopolda II. a spolu s Marií Terezií zakladatelem habsbursko-lotrinské dynastie. Rodná země Františka Štěpána, Lotrinsko, tvořila po celá staletí nárazníkové pásmo mezi Francií a říší Habsburků, neustále se ocitala ve válečném stavu a dynastie tak opakovaně přicházela o části svých území a zase je získávala zpět. Už za Leopolda Josefa Lotrinského došlo v zemi k částečné stabilizaci politické i hospodářské situace, potřebné reformy ale zavedl až František Štěpán, který převzal vládu nad vévodstvím, když mu bylo dvaadvacet let.
Své dětství a mládí strávil František Štěpán částečně na vídeňském dvoře. Manželem rakouské arcivévodkyně Marie Terezie se měl původně stát jeho starší bratr Clemens, který však zemřel na neštovice. Náhradníkem se proto stal František Štěpán, který byl u habsburského dvora oblíbený pro svou příjemnou povahu, pro kterou si ho vážili jak císař Karel VI., tak i jeho dcera Marie Terezie. Za souhlas se sňatkem Marie Terezie a Františka Štěpána požadovala Francie odstoupení Lotrinska ve svůj prospěch. Jako náhrada bylo mladému vévodovi poskytnuto Toskánsko, kde však stále vládla rodina Medici, a Lotrinčan tak musel nejprve více než rok čekat na smrt Giana Gastona Medici, jejího posledního příslušníka. Po tuto dobu bylo jediným územím, kterému František Štěpán vládl, Těšínské knížectví. Už roku 1730 byl František Štěpán jmenován místodržitelem v Uhrách a sídlil v Prešpurku (dnes Bratislava). Poté se stal generálním guvernérem v Rakouském Nizozemí, ale tuto funkci nikdy nevykonával, a to i přesto, že pro něj byla zdrojem vydatných příjmů. Postupem času získával František Štěpán další funkce a úřady, avšak bez jakékoliv faktické moci, kterou držela pevně ve svých rukou jeho manželka, která zůstávala i titulárně jedinou paní Rakouska. Všechny snahy Františka Štěpána podílet se na státních záležitostech ztroskotaly. Mladý František Štěpán byl svým tchánem Karlem VI. postaven do čela císařských vojsk během rakousko-turecké války v letech 1737–1739, když se Rakousko postavilo na stranu Ruského impéria v jeho válce proti Osmanské říši (1735–1739). Pro údajnou nevolnost ovšem bojiště opustil, velení přenechal hraběti Königseggovi a s manželkou Marií Terezií se uchýlil do Toskánska. Jistého vrcholu své politické kariéry dosáhl František Štěpán roku 1745, když byl korunován císařem Svaté říše římské. Pro něj však vysoký úřad císaře zůstal téměř jen titulem bez politického významu. Skutečnou vládkyní římskoněmecké říše se stala Marie Terezie, která získala titul císařovny odvozený od jejího postavení císařovy manželky. V soukromém životě byl František Štěpán považován většinou současníků za příjemného a sympatického člověka. Byl skromný a dával přednost neokázalému měšťanskému stylu života. Vídeňská šlechta jej ale nikdy nepřijala za svého a až do konce jeho života mu dávala najevo, že je pro ni cizincem. František Štěpán pobuřoval své aristokratické okolí nechutí k dvorským ceremoniálům, chodil na tehdejší dobu nedbale oblečen a choval se zcela přirozeně, což bylo nepřijatelné. Byl svobodný zednář.[2][3][4][5] Vnucená zahálka vedla u něj zpočátku k frustraci a postupem času k tomu, že se začal věnovat dokonce hazardním hrám a stále častěji také svým milenkám. I přes časté žárlivé scény a spory ale bylo manželství Marie Terezie a Františka Štěpána považováno za poměrně šťastné a vzešlo z něj 16 dětí.
František Štěpán projevil v oblasti podnikání a obchodu mimořádné vlohy. Svého dědictví v Toskánsku se ujal roku 1739, stejně jako předtím v Lotrinsku se i zde pustil do radikálních reforem a zdejší zdevastované hospodářství přivedl k novému rozvoji. Toskánsko se stalo vydatným zdrojem příjmů do jeho osobní pokladny. V roce 1743 zemřela falcká kurfiřtka Anna Marie Luisa Medicejská, poslední potomek rodu Medici, a František Štěpán jako její bratranec po ní získal ohromné dědictví. Nově nabyté peníze ihned investoval a začal skupovat četná panství. Jeho nejvýznamnějším majetkem se stala panství Holíč a Šaštín na jihozápadě dnešního Slovenska. Podnikání na těchto svých panstvích se osobně a se zaujetím věnoval. V Holíči založil manufakturu na keramiku, čímž zahájil průmyslovou výrobu světoznámé holíčské keramiky. Postupem času zaměstnával na svých statcích a v manufakturách víc než deset tisíc zaměstnanců. V roce 1736 založil manufakturu na výrobu bavlněných a polobavlněných tkanin v Šaštíně a královský hřebčín v Kopčanech. Byl zdatným obchodníkem a brzy převzal veškeré zásobování habsburské armády. V době prusko-rakouské, tzv. sedmileté války, zásoboval dokonce i armádu nepřítele, pruského krále Fridricha II., což považoval za obzvláště dobrý obchod. František Štěpán rovněž založil několik bank, centrálou jeho finančního impéria se stal tzv. Císařský dům ve Wallnerově ulici ve Vídni. Nakonec situace došla tak daleko, že František Štěpán půjčoval své soukromé peníze na vysoký úrok i habsburské státní pokladně, která byla ve finanční krizi. Díky tomu přenechala Marie Terezie svému manželovi v roce 1763 finanční správu země. Finanční situace habsburského soustátí se začala rychle stabilizovat, dalšímu pozitivnímu vývoji ale zabránila v roce 1765 Františkova smrt. Obrovský majetek, který po sobě František Štěpán zanechal, se stal základem soukromého majetku rodu Habsburků.
Byl lotrinský vévoda (1729–1736, jako František III.), těšínský kníže (1729–1765), toskánský velkovévoda (1737–1765, jako František II.) a císař Svaté říše římské (1745–1765). Se svou manželkou Marií Terezií byl zakladatelem habsbursko-lotrinské dynastie. František Štěpán byl druhý syn vévody Leopolda Josefa Lotrinského a jeho manželky Alžběty Charlotty Orleánské z rodu Bourbon-Orléans. Přes svou babičku Eleonoru byl pravnukem císaře Ferdinanda III. a přes svou matku pravnukem francouzského krále Ludvíka XIII. Měl tedy jak habsburské, tak bourbonské předky. Byl rovněž vnukem slavného Karla Lotrinského, jednoho z přemožitelů Osmanské říše (resp. tureckých vojsk) v bitvě u Vídně roku 1683. Roku 1736 se František Štěpán oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Terezií, pozdější českou a uherskou královnou. Poté, co roku 1740 převzala Marie Terezie vládu nad habsburskou monarchií, se stal jejím spoluvladařem a roku 1745 byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen za římskoněmeckého císaře. František Štěpán byl otcem císařů Josefa II. a Leopolda II. a spolu s Marií Terezií zakladatelem habsbursko-lotrinské dynastie. Rodná země Františka Štěpána, Lotrinsko, tvořila po celá staletí nárazníkové pásmo mezi Francií a říší Habsburků, neustále se ocitala ve válečném stavu a dynastie tak opakovaně přicházela o části svých území a zase je získávala zpět. Už za Leopolda Josefa Lotrinského došlo v zemi k částečné stabilizaci politické i hospodářské situace, potřebné reformy ale zavedl až František Štěpán, který převzal vládu nad vévodstvím, když mu bylo dvaadvacet let.
Své dětství a mládí strávil František Štěpán částečně na vídeňském dvoře. Manželem rakouské arcivévodkyně Marie Terezie se měl původně stát jeho starší bratr Clemens, který však zemřel na neštovice. Náhradníkem se proto stal František Štěpán, který byl u habsburského dvora oblíbený pro svou příjemnou povahu, pro kterou si ho vážili jak císař Karel VI., tak i jeho dcera Marie Terezie. Za souhlas se sňatkem Marie Terezie a Františka Štěpána požadovala Francie odstoupení Lotrinska ve svůj prospěch. Jako náhrada bylo mladému vévodovi poskytnuto Toskánsko, kde však stále vládla rodina Medici, a Lotrinčan tak musel nejprve více než rok čekat na smrt Giana Gastona Medici, jejího posledního příslušníka. Po tuto dobu bylo jediným územím, kterému František Štěpán vládl, Těšínské knížectví. Už roku 1730 byl František Štěpán jmenován místodržitelem v Uhrách a sídlil v Prešpurku (dnes Bratislava). Poté se stal generálním guvernérem v Rakouském Nizozemí, ale tuto funkci nikdy nevykonával, a to i přesto, že pro něj byla zdrojem vydatných příjmů. Postupem času získával František Štěpán další funkce a úřady, avšak bez jakékoliv faktické moci, kterou držela pevně ve svých rukou jeho manželka, která zůstávala i titulárně jedinou paní Rakouska. Všechny snahy Františka Štěpána podílet se na státních záležitostech ztroskotaly. Mladý František Štěpán byl svým tchánem Karlem VI. postaven do čela císařských vojsk během rakousko-turecké války v letech 1737–1739, když se Rakousko postavilo na stranu Ruského impéria v jeho válce proti Osmanské říši (1735–1739). Pro údajnou nevolnost ovšem bojiště opustil, velení přenechal hraběti Königseggovi a s manželkou Marií Terezií se uchýlil do Toskánska. Jistého vrcholu své politické kariéry dosáhl František Štěpán roku 1745, když byl korunován císařem Svaté říše římské. Pro něj však vysoký úřad císaře zůstal téměř jen titulem bez politického významu. Skutečnou vládkyní římskoněmecké říše se stala Marie Terezie, která získala titul císařovny odvozený od jejího postavení císařovy manželky. V soukromém životě byl František Štěpán považován většinou současníků za příjemného a sympatického člověka. Byl skromný a dával přednost neokázalému měšťanskému stylu života. Vídeňská šlechta jej ale nikdy nepřijala za svého a až do konce jeho života mu dávala najevo, že je pro ni cizincem. František Štěpán pobuřoval své aristokratické okolí nechutí k dvorským ceremoniálům, chodil na tehdejší dobu nedbale oblečen a choval se zcela přirozeně, což bylo nepřijatelné. Byl svobodný zednář.[2][3][4][5] Vnucená zahálka vedla u něj zpočátku k frustraci a postupem času k tomu, že se začal věnovat dokonce hazardním hrám a stále častěji také svým milenkám. I přes časté žárlivé scény a spory ale bylo manželství Marie Terezie a Františka Štěpána považováno za poměrně šťastné a vzešlo z něj 16 dětí.
František Štěpán projevil v oblasti podnikání a obchodu mimořádné vlohy. Svého dědictví v Toskánsku se ujal roku 1739, stejně jako předtím v Lotrinsku se i zde pustil do radikálních reforem a zdejší zdevastované hospodářství přivedl k novému rozvoji. Toskánsko se stalo vydatným zdrojem příjmů do jeho osobní pokladny. V roce 1743 zemřela falcká kurfiřtka Anna Marie Luisa Medicejská, poslední potomek rodu Medici, a František Štěpán jako její bratranec po ní získal ohromné dědictví. Nově nabyté peníze ihned investoval a začal skupovat četná panství. Jeho nejvýznamnějším majetkem se stala panství Holíč a Šaštín na jihozápadě dnešního Slovenska. Podnikání na těchto svých panstvích se osobně a se zaujetím věnoval. V Holíči založil manufakturu na keramiku, čímž zahájil průmyslovou výrobu světoznámé holíčské keramiky. Postupem času zaměstnával na svých statcích a v manufakturách víc než deset tisíc zaměstnanců. V roce 1736 založil manufakturu na výrobu bavlněných a polobavlněných tkanin v Šaštíně a královský hřebčín v Kopčanech. Byl zdatným obchodníkem a brzy převzal veškeré zásobování habsburské armády. V době prusko-rakouské, tzv. sedmileté války, zásoboval dokonce i armádu nepřítele, pruského krále Fridricha II., což považoval za obzvláště dobrý obchod. František Štěpán rovněž založil několik bank, centrálou jeho finančního impéria se stal tzv. Císařský dům ve Wallnerově ulici ve Vídni. Nakonec situace došla tak daleko, že František Štěpán půjčoval své soukromé peníze na vysoký úrok i habsburské státní pokladně, která byla ve finanční krizi. Díky tomu přenechala Marie Terezie svému manželovi v roce 1763 finanční správu země. Finanční situace habsburského soustátí se začala rychle stabilizovat, dalšímu pozitivnímu vývoji ale zabránila v roce 1765 Františkova smrt. Obrovský majetek, který po sobě František Štěpán zanechal, se stal základem soukromého majetku rodu Habsburků.
Marie Antonie Josefa Johana Habsbursko-Lotrinská
(*2. listopadu 1755, Vídeň – † 16. října 1793, Paříž)
Byla rozená císařská a královská princezna, jíž náležel titul rakouské arcivévodkyně. V letech 1774 až 1793 byla jako manželka krále Ludvíka XVI. královnou francouzskou a navarrskou. Marie Antonie byla dcerou habsburské panovnice Marie Terezie a císaře Františka Štěpána I. Ve čtrnácti letech byla poslána na francouzský královský dvůr, aby tam spojila svůj život se životem budoucího krále Ludvíka XVI. Jako královna, jíž se stala v necelých dvaceti letech, vedla poněkud rozmařilý život. V roce 1789 došla hladovému lidu trpělivost, krále s královnou svrhl a po jejich nezdařeném útěku, ve kterém figuroval její dlouholetý milenec Axel Fersen, byla uvězněna v Templu. Byla popravena devět měsíců po svém manželovi, její život v říjnu 1793 na dnešním Náměstí svornosti ukončila gilotina.
Byla rozená císařská a královská princezna, jíž náležel titul rakouské arcivévodkyně. V letech 1774 až 1793 byla jako manželka krále Ludvíka XVI. královnou francouzskou a navarrskou. Marie Antonie byla dcerou habsburské panovnice Marie Terezie a císaře Františka Štěpána I. Ve čtrnácti letech byla poslána na francouzský královský dvůr, aby tam spojila svůj život se životem budoucího krále Ludvíka XVI. Jako královna, jíž se stala v necelých dvaceti letech, vedla poněkud rozmařilý život. V roce 1789 došla hladovému lidu trpělivost, krále s královnou svrhl a po jejich nezdařeném útěku, ve kterém figuroval její dlouholetý milenec Axel Fersen, byla uvězněna v Templu. Byla popravena devět měsíců po svém manželovi, její život v říjnu 1793 na dnešním Náměstí svornosti ukončila gilotina.
Karel Josef Habsbursko-Lotrinský
(*1. února 1745, Vídeň – † 18. ledna 1761, Vídeň)
Byl sedmým potomkem a v pořadí druhým mužským potomkem rakouské arcivévodkyně Marie Terezie a Františka Štěpána I. Počátkem ledna 1761 se u arcivévody Karla začaly projevovat příznaky neštovic, jež se zhoršovaly tak rychle, že mu bylo 13. ledna uděleno za přítomnosti sourozenců Josefa, Leopolda, Marie Anny, Marie Kristiny a Marie Amálie poslední pomazání a 18. ledna 1761 arcivévoda v 15 letech zemřel.
Byl sedmým potomkem a v pořadí druhým mužským potomkem rakouské arcivévodkyně Marie Terezie a Františka Štěpána I. Počátkem ledna 1761 se u arcivévody Karla začaly projevovat příznaky neštovic, jež se zhoršovaly tak rychle, že mu bylo 13. ledna uděleno za přítomnosti sourozenců Josefa, Leopolda, Marie Anny, Marie Kristiny a Marie Amálie poslední pomazání a 18. ledna 1761 arcivévoda v 15 letech zemřel.
Josef II.
(*13. března 1741, Vídeň – † 20. února 1790, Vídeň)
Syn Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského byl císařem Svaté říše římské a spoluvladařem své matky v zemích habsburského soustátí, od roku 1780 uherským a (nekorunovaným) českým králem a arcivévodou rakouským. Josef byl prvním synem Marie Terezie, na kterého už všichni netrpělivě čekali. Po narození třech dcer se Rakousko konečně dočkalo následníka trůnu. Velkolepé oslavy zachvátily celou zemi a Vídeň byla zasypaná transparenty se slogany „V cizině teď zmlknou jásoty, Rakousko má zase kalhoty.“ Josef už od dětství věděl, že jednoho dne usedne na trůn a sám se zajímal o vladaření své matky. Pod falešným jménem hrabě von Falkenstein podnikal spoustu cest po korunních državách a poznával zemi i prostý lid. Žádný z panovníku toho nenacestoval tolik, jako Josef II. Poznával obyčejný život - byl v chudobincích, sfáral do šachty, nechal se zavřít do vězení a zažil i hladomor. I přesto, že prosazoval germanizaci, tak se jako první Habsburk naučil česky. Byl oblíbencem českého selského lidu, který mu začal přezdívat “selský panovník”. Marie Terezie vychovávala Josefa v katolické víře, pro něj to ale už od dětství bylo úmorné a neslučitelné s jeho racionální povahou. Matka ale nenechala náhodě ani výběr manželky. V roce 1760 se Josef oženil s půvabnou Isabelou Parmskou, vnučkou francouzského krále Ludvíka XV, kterou mu vybrala. Josef II. se do své ženy bezhlavě zamiloval. I když ona jeho city neopětovala, měli spolu dvě dcery. Po třech letech manželství ale Isabela zemřela na neštovice a Josefa to zlomilo. I přesto, že ho Marie Terezie přinutila k dalšímu sňatku, tentokrát s Marií Josefou Bavorskou, nebyl už nikdy schopný milovat jinou
Syn Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského byl císařem Svaté říše římské a spoluvladařem své matky v zemích habsburského soustátí, od roku 1780 uherským a (nekorunovaným) českým králem a arcivévodou rakouským. Josef byl prvním synem Marie Terezie, na kterého už všichni netrpělivě čekali. Po narození třech dcer se Rakousko konečně dočkalo následníka trůnu. Velkolepé oslavy zachvátily celou zemi a Vídeň byla zasypaná transparenty se slogany „V cizině teď zmlknou jásoty, Rakousko má zase kalhoty.“ Josef už od dětství věděl, že jednoho dne usedne na trůn a sám se zajímal o vladaření své matky. Pod falešným jménem hrabě von Falkenstein podnikal spoustu cest po korunních državách a poznával zemi i prostý lid. Žádný z panovníku toho nenacestoval tolik, jako Josef II. Poznával obyčejný život - byl v chudobincích, sfáral do šachty, nechal se zavřít do vězení a zažil i hladomor. I přesto, že prosazoval germanizaci, tak se jako první Habsburk naučil česky. Byl oblíbencem českého selského lidu, který mu začal přezdívat “selský panovník”. Marie Terezie vychovávala Josefa v katolické víře, pro něj to ale už od dětství bylo úmorné a neslučitelné s jeho racionální povahou. Matka ale nenechala náhodě ani výběr manželky. V roce 1760 se Josef oženil s půvabnou Isabelou Parmskou, vnučkou francouzského krále Ludvíka XV, kterou mu vybrala. Josef II. se do své ženy bezhlavě zamiloval. I když ona jeho city neopětovala, měli spolu dvě dcery. Po třech letech manželství ale Isabela zemřela na neštovice a Josefa to zlomilo. I přesto, že ho Marie Terezie přinutila k dalšímu sňatku, tentokrát s Marií Josefou Bavorskou, nebyl už nikdy schopný milovat jinou